Jdi na obsah Jdi na menu

5 Beskydských vrcholů 14. - 16. 10. 2016

19. 10. 2016

Závodní akce 5BV se od jiných stovek liší zcela tím, že trasa není vůbec předem daná a vše spočívá v dosahování 5 Beskydských vrcholů, jejichž názvy jsou dvojicím prozrazeny až během závodních excesů. To mě právě na tuto akci hrozně lákalo – určovat si trasu k jednotlivým kontrolám podle sebe.

Po Javornické stovce je můj fyzický stav stále nedoléčen, spíše ještě dostal zabrat přívalem bacilů okupujících mé dutiny od poloviny týdne. Avšak teplou postel jsem přece jen vyměnila za adrenalinové dobrodružství opět v Beskydech, tentokrát z jiné (české) strany.

Nějaká fotka z hřebene

Na start pro změnu venčím svého broučka P106, kdy v Hradci Králové přibírám parťáka Jakuba. Na rozdíl od mých fyzických obav jeho zase trápily ty psychické – aneb jeho první opravdová stovka (K100 a B7 nejsou stovky přece). Ale oba natěšeni přijíždíme do Rožnova na start, registrujeme se, bereme chip a šup do restaurace naplnit si bříška gulášem. Posléze si na počest mé nesmrtelnosti dávám šlofíka a po něm rychlé chystání na start. A tentokrát jsem se poučila a vzala si bundu a svá kolena nadstandardně zahřívala návleky – osvědčilo se mimochodem.

22:00 odpískáno, davy sportovců se derou k pódiu s obálkami týmů pro případ nouze a na interaktivní tabuli se zjevuje krkolomný název prvního vrcholu – Krkostěna (872 m). Výběr trasy k tomuto vzdálenému vrcholu volíme spíše spontánně zavěšením se na ostatní běžce, přičemž u dvojice Martina a Honzy drze přikouknu na mapu a alespoň nahrubo si zapamatuji turistickou trasu. S Jakubem běžíme jen zlehka, já spíše volím rychlochůzi, tak trochu kufrujeme křovinatým kopcem kolmo na Tanečnici a poprvé v mé krátké stovkařské historii se potýkám s krvácejícím nosem. Po cestě nás přemile překvapuje pivní občerstvovačka v Novém Hrozenkově, a tak se docela brzy Hřebenovkazjevujeme na onom prvním vrcholu. Dozvídáme se tajemství vrcholu č. 2 a po malém odpočinku zjišťujeme, že se vlastně musíme vrátit až za Tanečnici a vystoupat si na Herálky (891 m). Při průchodu městečkem bloudíme podruhé, tentokrát asfaltem, a tak vrcholu dosahujeme již za světla. Pod vrcholem sváča, protažení kostí a kontrola mého fyzického stavu (vzhledem k mému předstartovnímu stavu se už teď překonávám). Ale vše celkem OK, dokonce ne-li zlepšení. Vrchol Polana (937 m) jest třetím v pořadí a vede k němu krásná hřebenovka. Neváháme, rozbíháme to bláto nebláto a oba nás to baví. Navíc konečně má člověk výhledy na obzoru a může si to užívat zase v jiném rozměru. Jsme natěšení, plní sil a na vrchol se velmi rychle přesunujeme včetně snídaňové zastávky v sedle. Skvělá nálada nám trvá i při seběhu hřebenovky do Horní Bečvy, kudy jsem zvolila nejkratší trasu na čtvrtý Okrouhlývrchol Okrouhlý (987 m). Po cestě v bufetu polívečka, pivečko a už ten asfalt hezky utíkal, i když nohy trochu tuhly. V Pustevnách nás ze zbloudilého hledání cesty na vrchol vytahuje Jirka s parťákem a vede nás nadbytečným kopcem s divokým sestupem, kde jsem trpěla natolik, že se mi podlomilo koleno a poprvé na trailu mi vhrkly slzy do očí. Brzy se při zdolání vrcholu uklidňuji, odpočívám a chystám na poslední vrcholovou etapu. Příjemně překvapuje pepsi (jinak standardně na kontrolách neměli pro nás ani vodu) a stavím se opět na nohy. Společnou fotkou se loučíme a následně připojujeme k Jirkovi a jeho neobvykle zvolené trase na poslední vrchol Huštýn (748 m). Protože se na tento vrchol dá trailově dostat přes tři další velké vrcholy, hodláme je takzvaně obejít pomocí cyklostezek. Takže ano správně… nekonečný asfalt před námi. Ale před ním ještě dost hustý seběh do Ráztoky, kde v protisměru upaluje Tomáš Štverák v rámci jiného závodu. Povzbuzujeme ho a pak už jen zdoláváme kilometry silnic. No pro mě taky dobré ozvláštnění trasy, aspoň jsem mohla potrénovat na Šumavu. Pátý vrchol z posledních fyzických i psychických sil těžce a pomalu šplháme s Jakubem již za tmy. V místním altánku svaluji tělo na lavičku a na chvíli dávám průchod svému spacímu defektu. Vymrzlá a ztuhlá večeřím pod hvězdami, snažím se motivovat a vtipkovat k posledním asfaltovým kilometrům do cíle a volíme taktiku pomalu, ale bezpečně. Brodíme se, pokulháváme, nadáváme, pospáváme, posedáváme, sem tam se bavíme o halucinacích, sem tam o vyhřátých spacácích, ke kterým jsme mířili. Nejdelší byl asi úsek přes nekonečnou ves Zubří, ale jinak mě to docela utíkalo – asi jsem z toho dost prospala. Každopádně někdy 2:14 vbíháme do cíle s úsměvem od ucha k uchu, kdy se nás ptá slečna „Tak co, kolik?“ V první vlně nechápu, ale když se zamračím, že nevím, co po mě chce, se zeptá „Tak kolik vrcholů?“. Chápavě už odpovídám „Jen pět, víc jich přece nebylo.“ No sarkasmus mi evidentně nedocházel a ještě dlouho jsme seděli s Kubou u instantních polévek a povídali si. Po skvělé horké sprše si na 3 hodinky lehám a ráno opět usedám za volant ve skvělé společnosti Jakuba, Honzy i Martina, kteří nakonec skončili čtvrtí.

Naši trasu odhaduji tak na 125 km s převýšením cca 3 500 m za 28 h 14 min. S esencí euforie jsem opět překonala svá očekávání, kdy bolavé koleno bylo rozběháno a rýmička na úkor mé tvrdé hlavy raději vzdala veškeré nároky na ucpávání dutin. Takže velmi spontánně pozitivní závod, který mě opět vyšvihl o nějaký ten stovkařský level výše. Tímto děkuji za organizaci, za pomoc, skvělou společnost a důvěru.

Závěrečné foto:

Závěrečná fotka

 

Náhledy fotografií ze složky Pět Beskydských vrcholů 2016