Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. Boubín-Libín-Kleť 28. - 29. 10. 2016

10. 11. 2016

Tento stomílový závod nechť pro mě sice nejdelším trailem vůbec, ale z těch podzimních běžeckých pokusů jej řadím mezi nejúspěšnější. Ano, bolel, a hodně bolel, ale při uvážení všech podmínek a parametrů se vlastně není čemu divit.

Již v předvečer svátku se přesouvám do cíle v Českém Krumlově v příjemné stovkařské společnosti z Prahy. U tělocvičny školy se vítám s již přítomnou dálkoplazeckou skupinou čekající na ukončení probíhající basketbalové hry. Avšak Olaf a další příznivci vitaminu B brzy míří do oblíbeného místa s pěnivým osvěžením. Aspoň tak na nás trpělivé zbyly ty nejlepší fleky na zemi. Jarda nás registruje a pak s Evičkou promlouváme dlouho do noci. Dokonce jsme byly svědky příjezdu náruživých výtržníků Járy a Slava – ještěže se brzy odebrali do hospodských končin za ostatními.

Jarda nás ráno hromadně budí a některé vybrané jedince dokonce rádoby vysypává ze spacáků, aby se nachystali na cestu na start. Vášnivě obsazujeme autobus, kde se po cestě dějí rozmanité věci a asi za 2 h vystupujeme v Hrádku u Sušic, kde se setkáváme se zbytkem natěšenců.

11:00 byl poslední moment, kdy jsem Evičku zahlédla a protože jsem předpokládala, že mě klasicky brzy doběhne, ani jsme si nepopřály hodně štěstí. Po odstartování vybíhá Martin jako splašený hřebec a nutí tak velkou část skromné party zabrat hned zpočátku. Martinovy šlépěje jsou brzy následovány předbíhajícím Alešem, který trousí sarkastickou poznámku k rozbahněnému terénu ve jménu motokrosových závodů.

Rozhledna SvatoborHned na první kontrole – rozhledně Svatobor – zdravím usměvavého Olafa a pak se společností pár zmatených běžců zkoušíme různé seběhové stezky, dokud nenatrefíme na tu správnou klikatinu do Sušic. Při stoupání na Žižkův vrch jsem obklopena známými tvářemi a nakonec spojuji síly se Zbyňkem, který to se mnou prakticky vydržel až někdy ke stému kilometru. Měli jsme pohodové tempo a doplňovali jsme se při navigování tak, že jsme až neuvěřitelně minimálně kufrovali. Společně tak míjíme hrad Kašperk, hezkou naučnou stezku ke Zlatému potoku, majestátnou rozhlednu Javorník či Krásnou vyhlídku. Zároveň jsme se dost míjeli s bloudící Hankou a fotícím Rafaeľem. Když jsme přežili asfaltovou plochu z Churáňova až na Kubovu Huť, tak nás čekaly dva nádherné Hrad Kašperkvrcholy – Boubín a Bobík (již ve tmě). Směrem na Boubín naši samotu rozsekávají startivší stovkaři a napojujeme se tak na jejich „zkrácenou“ trať. Tou dobou už jsme za sebou měli 3 občerstvovací kontroly a z nich celé 2 polévkové. Konkrétně já se nakopávala vývarem a pórkovou polévkou, každopádně bylo vždy na výběr, což je hrozně prima. Cestou na Bobík se počasí již trochu čertí a kapky deště nám smáčejí tváře na výpravě. Také si zde odpykávám první krizi.

Na občerstvovačce ve Volárech jsem Zbyňkem přesvědčena o odložení spánku na pozdějc a díky dropbagu si tedy aspoň něco málo převlékám, přemazávám. V nohách již bylo krásných 93 km, takže více než půlka (jak pro koho) a tudíž odpočinek a jídlo zpravidla přišly vhod.

Atakování stého kilometru přineslo přívětivé brodění kolem řeky až na skalní útvar s názvem Hus, kde jsem se až tak bezpečně necítila. V dalších kilometrech doháníme Hanku, která si zrovna prodělávala malou krizi, a s párem stovkařů mírně stoupáme na vrchol Libín. Ve venkovním občerstvovacím stánku pod vrcholem se necháváme nakopnout další polévkou a v dalších sebězích již ztrácím Zbyňka trpícího s puchýřem a spojuji síly se Kleťznovuzrozenou Hankou.  Přežily jsme mrtě asfaltových úsekům ať už po turistické či po značené trase a mířily pomalu k poslednímu stoupání na Kleť. Tento třetí stěžejní vrchol závodu nám dal zabrat. Ani ne tak fyzicky jako psychicky. Nohy jsme tou dobou tahaly jen silou vůle a přitom to nejhorší teprve přišlo při sestupu pod lanovkou. Prudký kopec plný kamenů, bolavé nohy a únava již si braly své daně a mé srdce pulsovalo jako zběsilé. Jakmile šlo zvolit asfaltový seběh, neváhám a drtím to až na poslední občerstvení v Holubově. Raději se dlouho nechceme zdržovat, takže jen oddech a zpět na trať. Jenže najednou jsem měla problémy se postavit na nohu. Po prudkém seběhu se totiž opět ozvalo koleno. Jakoby to už jen těch 18 km nemohlo vydržet. Mračím se sama na sebe a nutím tělo spolupracovat.

Před Dívčím kamenem nás předhání Michal s odzbrojující radostí, že mě dohnal a až do Zlaté Koruny držím celkem pěkné tempo navzdory bolestem. Jenže Granátník už se bohužel neobešel bez slz a přitěžujícího kulhání zraněné zvěře. K tomu již zlomená psychika bojující s rozhozeným tělem v adrenalinové auře a hned je ten obrázek trailu zajímavější. Nakonec se však za trpělivé podpory od Hanky prodíráme pralesem a při shlédnutí značky „Český Krumlov“ mám slzy štěstí v očích.

Dojímá mě i cílový efekt a připadala jsem si jak v cíli první stovky, ale tentokrát jsem si ho užívala a uvědomovala si, co mám za sebou.

Ještě pár přívětivých slov k závodu. Občerstvení tedy hodnotím perfektně – jde vidět, že organizátor si dává záležet a vše promýšlí do puntíku. Bohužel časové limity prvních občerstvovaček mi přišly obzvlášť pro chodce dost kruté – Jarda nás vcelku docela hnal a se Zbyňkem jsme stíhali jen s malou časovou rezervou. Dále hory: Na Šumavě jsem byla poprvé a musím říct, že jde opravdu o krásnou nespoutanou přírodu, jež nadchla všechny mé smysly a jsem ráda, že jsem si ji mohla tak dlouho vychutnávat. Asfaltu bylo fakt dost, nohy by mohly povídat… Ale vše zlé je pro něco dobré.

Rozhledna na SedleJe super, že jsme minimalizovali bloudění a neudělali si z trasy téměř dvoustovku, jak se ostatně málem povedlo Alešovi, jenž to nakonec dopálil až na krásné 3. místo. Martin mu doběhl v patách v čase 28:08. A Evička dorazila spokojená až k ránu, takže jsme si bohužel už moc nepokecaly.

Děkuji za perfektní organizaci, Olafovu pomoc, za dobrou náladu na trase a situace, jež mě rozesmály (např. "rozňahňaný" banán mizející v Jarově puse při cestě na start), dále za odvoz do Českého Krumlova (Honza) a z něj zpět do Prahy (Aleš), v neposlední řadě děkuji moc Hance za podporu obzvlášť v posledních kilometrech a hlavně děkuji sama sobě, že jsem trasu zvládla a koleno začalo protestovat až před cílem.

Tradá! S trpělivou Hankou jsme tedy došly 168-mý km oficiální trasy s 5 800 výškovými metry v čase 35 h 18 min jako první dvě dokončivší ženy. Prostě super! Těším se tak na očistu, trhaný spánek, regeneraci a taky na to, až to zapiju. Jednoduše parádní akce s heslem „Ten, kdo zabloudí, objevuje nové cesty.“

Závěrečné foto:

4.-boubin-libin-klet-28.-29.10.2016---zaverecna-fotka.jpg

 

Náhledy fotografií ze složky Boubín-Libín-Kleť 2016