ULTRA TRAILS

Páteční odpoledne se opět rychle nachýlilo a já zase utlačuji sedací kosti ve spolujízdě pro tentokrát v Peugeotu 307 směr Rajnochovice. Tam dorážíme kolem deváté a s Vláďou hned obohacujeme tělocvičnu svým spacákem, dáváme převlíkačku a o chvíli později využíváme předplacenou autobusovou dopravu na start ve Vizovicích. S malým kufrováním po vesnici se řidič orientuje a parkuje pod rouškou noci.

Po nastudování obdržené první části trasy se dobrovolně svaluji na zem tělocvičny a odpočívám se zavřenými víčky, dokud to jde.

Zabijácké vyhánění zvěře 1:30 vstříc křižující trase je pro mě premiérou a zrovna nadšená jsem zpočátku z něj nebyla.  Navzdory tomuto atypickému startu si polomrtvá-položivá užívám zahřívací 48 kilometrové kolečko do Rajnochovic, a to hlavně ve víru nové písničky od Katy Perry, která mě v hlavě provázela snad až do cíle: https://www.youtube.com/watch?v=hdw1uKiTI5c.

Ještě 1 km od startu potkávám třeba pohodového Tomáše Štveráka nebo nabuzeného Roberta, jak si neodpouští kufr hned z kraje závodu. Jó kdo nekufruje, šidí sám sebe  Smích mne však brzy přechází na kontrole na stromě, kam nemám šanci dosáhnout ani když si stoupám na špičky a následně vlastním kufrováním na kopec Vápenky. S kontrolou mi naštěstí pomáhají ochotní velikáni (aspoň na chvíli jim vyrostlo ego) a výletní omyl si brzy uvědomuji a tak hned nabírám správný směr do Štěpkové, Držkové, Pod Okluk až na Holý vrch. Zde mě opět více láká kopec nahoru než dolů a svádí mě z cest. Tak si zase trasu maličko prodlužuji, aby mi to nebylo líto. Do Rajnochovic se tak přes Chvalčov a rozhlednu Kelčský Javorník dostávám až kolem 9:30.

V Rajnochovicích se shodou náhod zdržuji víc, než je mi libo. Důvodem je můj vadný čip, který mi organizátor měnil za nový. Komplikace stojí drahocenný čas, ale ihned po obdržení nové mapky, itineráře a již fungujícího čipu vybíhám s plným žaludkem do dalších kopců, tentokrát po trase H8 – 64 km s 3 km převýšení.

Štěstí nepřeje a hned na další kontrole za kopcem Hradiště smutně odhaluji ztrátu onoho itineráře. Alternativně tedy volím mapku jako dobrého adepta na cvakání dírek a od té doby si ji hlídám jako oko v hlavě. Aneb stává se ze mě závodník s číslem 93 na batohu, 121 na čipu a mapkou 2v1. Hezky ten den pokračuje. Tak nebo tak sama jsem většinu závodu vlastně nešla. Potkávali jsme se se sympatickým mladíkem Markem, který byl rychlejší do kopce a já zase z kopce. Tak jsme se vždycky za kopcem střetli. Ale víceméně nám to tak fungovalo cca do 90.-tého km, kdy mi definitivně uběhl jako střelený zajíc. Nejspíš se probral.

Rajnochovické kolečko (jak jsem ho nazvala) bylo ve srovnání s noční částí o něco těžší. Míjím takto Lázy, Tesák a vystupuji kopec směr Jehelník jen z jiné strany. Tou dobou už začínám potkávat čerstvé šedesátkaře startující v 8 ráno.

Z Jehelníku křižuji ranní trasu na Javorník opačným směrem a po šťavnatém seběhu stoupám na Hostýnskou rozhlednu. To Vám byla ale paráda! Zase krpál jako svině okořeněný schody a krásným výhledem. Trochu kultury v nádechu náboženském taky třeba zmínit.

Dalším dosaženým vrcholem byly Obřany, pak dolů do Ráztoky a hned nahoru opět na Tesák. Tady to šlo již ztěžka, ale opětovný výživný výstup na Jehelník, potažmo Kelčský Javorník mi zase rozproudil krev v žilách. Dobíhám k oné rozhledně a už z dálky prosím kontrolory, abych už nemusela stoupat na kovovou konstrukci. Protože již jsem tam dnes byla a stačilo vzhledem k bušícím symptomům srdce. Naštěstí mé obavy jsou smířlivě uklidněny a tak nadšeně vybíhám vstříc posledním cílovým km. Zrychluji tempo, protože zde svítá naděje doběhnout pod 20 h. Šedesátkaři si to vyloženě výletničí, a tak při mých rychloakcích jen za mnou zní „respekt“. To je tak, když máte odlišená závodní čísla. Možná je i udivilo to, jak málo stovkařů potkávali. Já třeba během trasy H8 si žádného než Marka nepamatuji. Každopádně s vervou šťastná dobíhám, sklízím potlesk a únavou sebou švihám v tělocvičně přímo na spacák.

Ještě pár slov… občerstvovačky byla místa, kam se člověk vyloženě těšil - hlavně v noci. Sušenky, banány a jiné sladkosti se rozjímaly na mém mlsném jazýčku a dodávaly mi potřebnou energii. A té bylo třeba vzhledem k profilu trasy a jejímu charakteru. Svědčí o tom bolavá stehna, boty plné jehličí a čas strávený na trati.

Atmosféra byla bombastická, a to jak v průběhu celé akce, tak i při vyhlašování výsledků, kde jsem překvapením málem zapomněla zavřít pusu. 2 kolečka Hostýnskými vrchy mi dala zabrat, ale trasa byla skvěle vymyšlená, i když na některých místech jsem zrovna 3x být nemusela.  Pokořená H108, tedy oficiálně 111 km s 5 000 m převýšení za 20 h 18 min, se pro mě shodou okolností stala další stovkou na bedně. Ve své kategorii slavím 3. místo (první doběhla Evka Zborníková). V době vyhlašování však byli na trati ještě dva „běžci“. Olaf čekající před hospodou na pííívo a Milan čekající na synovo povzbuzení po 30 km kufrování. Oba zdárně dokončili, jen po limitu.

Závěrečné foto: