Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. Jesenická stovka 6. - 7. 5. 2016

11. 7. 2016

   Jeseníky jsou hory čar a kouzel a patří mezi mé 3 top pohoří. Ani si nepamatuji, zda jsem je někdy dřív šla (se školou) – spíš asi ani ne.
   Nastala ale možnost si tyto neskutečné kopce plné panenské přírody projít. Po vyčerpávajícím Dni cesty jsem si ale nebyla jistá sama sebou. Chuť k jídlu a hlad ke mně přišly ruku v ruce až v úterý, a to postupně. Takže na načerpání energie ani moc času nezbylo. Nehledě na aktivity. Tudíž při nákupu potravin (Jesenická „100“ má jen 2 občerstvovačky) jsem dbala na kvalitu a doplnění proteinů a vitamínů. Samozřejmě hroznový cukr byl nevynechatelný.
   Co se týče cesty. Nejdřív jsem byla přesvědčená, že pojedu vlakem (s Andrejem) po práci. Ale Ája nakonec zdraví nepokoušel a rozhodl se trávit čas víc pohodově. Zároveň ale při domlouvání cesty na Mátru 115 s Robertem jsem byla přizvánana cestu na Jesenickou do auta kolem 17:00 od Balcarů z Liberce. Prostě parádní příležitost, i více času se zabalit. Takto jsem se opět se vším potřebným vydala na místo určení, kde proběhlo seznámení, pár vtípků a nasedání do Honzova minibusu (Honza – hlavní řidič dodávky).
   Evidentně zkušený řidič se s cestou nepáral. Na Fügnerce nabral Martina, v Hradci Králové Kristínu. A tak jsme byli full. Při řízení se Honza stíhal zásobit jídlem a pitím, ale výřečný moc nebyl. Zaujalo ho až rádio Žurnál, kde právě probíhalo komentování utkání Česko-Rusko. A v první třetině Češi dávali Rusům na frak, což posádku povzbuzovalo. Já ačkoli jsem zpočátku byla zpovídána Robertem skrz naskrz (ani jsem mu to moc nestačila vracet), jsem si pak odpočinula dle možností. V práci zas byl totiž náročný den a ještě jsem ani nedospala poslední víkend a už mě čekalo další dobrodružství. Tak trocha restu bodla.
   Posledních pár kilometrů řídil Robert, který si tak užíval premiéru s tímto vozítkem. Když už jsem u těch premiér, tak celé osazenstvo vlastně jelo na premiéru Jesenické. Žádné zkušenosti, jen čiré očekávání překvapení.
   V Šumperku u školy Robert zaparkuje asi kolem 9, tedy 2 h před startem. Spousta času. Tak tedy klasika – prezentace včetně obdržení Před startem v tělocvičněčipů a map se zaznačenou trasou a pak chystání, případně pro mě sleeping time. 
   Kolem 10 jsem vyhupsla ze spacáku a začala se jakože chystat. Občas na mně přistála Robertova noha při protahování s komentem, jak luxusně si to zařídil, že mě má po levici a Kristinu po pravici. Občas jsem se protáhla ve spacáku, což ho také nenechalo netečným a utrousil nějakou vtipnou narážku. Prostě pohodový čas se sarkastickým nádechem předstartovní chvíle. 
   Tombolu jsme nevyhráli, já protáhla zkřehlé svaly, kterým moc odpočinku neposkytuji, pomohla jsem na záchodě namazat Kristině záda a sama pro sebe se usmívala, že nic z toho nepotřebuji. Probírali jsme přípravu a vybavení na cesty a tak jsem zas o něco moudřejší v případě běžců dálkových tratí. Stejně ale netuším, co si šlehají před startem 
   Bylo mi jasné, že se s osazenstvem káry uvidím jen na startu. Ale kdoví, zda na mě počkají i v cíli. S Evčou jsem taky prohodila pár slov před začátkem a chvíli po startu v 23:00 jí byla v patách. Ale jen chvíli. Pak jsem osaměla, a to na dlouho. Řídila jsem se běžci před sebou a předbíhajícími světélky v dáli. Začátek byl suprový. Měla jsem perfektní formu, potkávala běžce se psy, samotné běžce, kteří mi následně utekli, ale i takové, kterým jsem utíkala já. Ale to se záhy změnilo. 
   Teď pár slov k trase. Ze Šumperku vedla trasa po modré příjemným lesním terénem až do Rejchartic. Zde se krásně vybíhalo od startovní čáry. Odtud opět lesními cestami (až lučními), ale tentokrát po žluté až na první kontrolu Nad sv. Annou. Zde nás organizátoři na chvíli zavedli na červenou kolem kopce Žárovec až na první větší stoupák Pekařovský vrch, kde jsme se napojili na zelenou turistickou značku. Ta se záhy měnila v modrou a hned nato kontrola Tři kameny – vyhlídka. Terén byl stále přívětivým a šlo se rychle, snadno a lehce. Dále se pokračovalo ve stejném značení až na živou kontrolu v Branné (nad osvěžující studánkou). Tady jsem byla hodně nakopnutá a plná síly a vtípků, kterým se kontroloři smáli. Brzy ale vše na dlouho pominulo.
   Z Branné bylo třeba pokračovat po zelené opět krásně v lesních kopcích až na kontrolu Pěchotní srub, kde jsem naposledy viděla spoluchodící, s nimiž jsem šla již déle. Utekli mi. To se mi také stalo osudným, protože jsem místo odbočky po modré pokračovala po zelené směr Ostružná. Naštěstí to nebylo tak hrozné kufrování, jen jsem pak musela po silnici na správnou stezku do Ramzové, kde opět bylo třeba najít zelenou. Ta vedla dolů do údolí k Vražednému potoku s Obří skálykontrolou a následně slíbenou vodou. Tu jsem ale nenašla, tak si vyptávající jedinci načepovali přímo z potoka.
   Nynější trasa se krutě změnila v boj se silou, psychikou, vůlí, motivací a bolestí. Výstupy takového rázu, co jsem ještě nezažila. Obří skály, Šerák (z nějakých 400 m se během krátké cesty nastoupalo na 1 351 m), následně po červené na další vrchol Keprník (1 423 m.n.m.), po žluté odbočka na U Vozky s kontrolou, návrat po zelené na červenou v Sedle pod Vřesovkou, pak menší sestup k Vřesové studánce až do známého Červenohorského sedla (1 013 m.n.m.) – částečně po asfaltové kamenité cestě. Zde jsem si dala morální break a malou sváču na naději. Další šťavnatý výstup totiž následoval na Klínovec, Malý Jezerník až směr Švýcárna, Výhled z Červenohorského sedlakterý mě stál všechen morál. Ten byl doplněn právě na Švýcárně výborným hovězím vývarem a houskou z domu. Odtud vybíhám nabitá vstříc živé kontrole, která byla ale až za dlouho. Tedy směr Praděd (po asfaltu, který už ale bolel) a Ovčárna. Seběh byl pro svaly trochu krutý, ale ještě krutější chvíle čekaly při dalších výstupech. První z nich – Vysoká Hole (1 464 m.n.m.), Velký Máj, Jelení hřbet až Jelení studánka, kde se konečně odbočovalo na zelenou na očekávaný Skřítek kolem Ztracených skal, které nabízely trochu nebezpečný šutrový sestup. 
   Na Skřítku jsem šťastna lehla do trávy, přezula se, házela zase vtípky s ironií (nevím, kde se ze mě braly) a pak vyběhla na poslední etapu výstupů před cílem. Prý 3 kopce. Opět s červenou značkou se chvíli držíme vrstevnic kolem Havraního vrchu směr Smrčina, pak Sobotín a následný bolestný výstup na Kamenitý kopec s kontrolou Vysílač. Nad Terezínem měníme žlutou za zelenou do Rapotína a z něj zase krásně nahoru na Zámecký vrch. Kopce neberou konce a pokračujeme přesto dál po modré na kontrolu Přední Bukový – rozcestí kolem Bukového kopce do Rejchartic. Žlutá značka dále vede na poslední kilometry do kopce na Městské skály s kontrolou, dále po zelené Nad lomem, kde opět odbočujeme na žlutou do opravdu již posledního kopce Kokeš – skály s poslední kontrolou Kokeš. Konečné kilometry jsem běžela a běžela, všechny předběhla a utekla do cíle zkratkou kolem Nových Domků s kontrolou na 3 dřepy (pro unavené 3, jinak počet dřepů = počet let). Já si dala 3 a jen doběhla s potleskem a sarkastickou poznámkou o sprintu do cíle v Šumperku.
   Líbilo se mi pár okamžiků, které stojí za zmínku. Je to určitě první živá kontrola, kde mě překvapivě vyfotili, když jsem to nečekala a pak jsme lehce vtipkovali. Bohudík, že mě nestrašili tím, co mě vlastně teprve čeká. Líbilo se mi, že jdu (běžím) sama svým tempem, nikoho nezdržuji a nikdo neomezuje mě. Do jisté chvíle. Byla jsem nadšená z přenádherných výhledů na hory zařezávající se do sebe. Vždy, když bylo nejhůř a já chtěla skončit (a že takové chvíle byly), tak jsem se po těch obrovských masivech rozhlédla a přesvědčila sama sebe, že tomu nechci utéct, že tohle jsem přece chtěla, tak ať koukám dřít dál. S tím souvisí alternativní cesty, např. ježdění po kmenu, po rozbahněných skluzavkách, po zledovatělých plochách či přechody po rozbitých lávkách, přičemž jednou se se mnou prkno převážilo na stranu a já div nespadla do bažinky vedle. Tyto momenty nabízel právě přechod směr Malý Jezerník.
   Líbilo se mi motivovat ostatní, i když už jsem sama nemohla. Líbily se mi všemožné horské povrchy – od písku, štěrku, lesních cest plných listí, jehličí či zpevněné půdy přes bahnité stezky plné potoků, kdy nebylo kam uhnout, až po sněhovou pokrývku často zledovatělou a ztěžující přechod. Nadchlo mě i počasí. Přestože hlásili, jak bude vedro (fuj), tak v době nejhoršího pražení jsem byla na vrcholcích, kde foukal (někdy fakt fičel) studený vítr – ó jak ráda jsem byla, že mám šálek kolem krku. A noc byla víc než úžasná. Také bych se ráda pochlubila časem, mým osobním rekordem ve stovkách, 21 h 6 min. Ale částečně za to může motivace spolucestujících, kterým jsem chtěla zkrátit čekání, protože se čekalo jen na mě, až dojdu. Bohužel už jsem nebyla schopná být rychlejší, tak jsem jejich čekání utla a poslala je domů, že já si pojedu ráno vlakem. 
Praděd z Petrových kamenů   Další úsměv na tváři způsobila polévka v cíli, motivace 3 Slováků (potkáni pod Pradědem, s jedním z nich jsem jela ráno až do Chocně), ujití 80 km v Adidaskách a 1 ponožkách (nové růžové fotbalové podkolenky), chuť na jídlo a překvapivě také poprvé na „vitamín S“ (neskutečné, co člověka na stovce potká) a zpětně praní se s výškou hor. Ještě si vzpomínám na jeden slušný bahnopád někde při sestupu U Vozky. V té chvíli jsem se jen nešťastně pousmála nad absurdností, protože části promočeného strmého terénu občas hrozily tímto zakončením. A když moje prdel přistála v jednom tomto měkkém a vlhkém porostu, nestačila jsem zareagovat víc než máchnutím rukama vstříc absurdnosti. 
Pod Šerákem   Totiž teď bych ráda vnesla trochu reality do těch pozitivních vět. Od úseku Ostružná jsem více méně šla na vlastní pěst, ale ještě jsem pořád někoho potkávala (pán se psem). A to i při fakt nechutném nekonečném výstupu na Šerák, kdy jsem asi 3x nezávisle na sobě říkala, že už to stoupání musí skončit (každý kopec přece jednou končí), ale pak už jsem to vzdala, mlčela a jen šla. Od vrcholu Keprník jsem ale šla úplně sama samotinká. To byl můj nejtěžší úsek. Ostré svahy a má hlava jen ve vlastním duševním světě peroucí se s terénem, bolestí, nedostatkem dechu a energie a úplným vyčerpáním. Chlapi, kterých jsem se totiž snažila od Ramzové držet, mě postupně předběhli. A zatím nikdo nedoháněl. Takže jen já a rozmanitý terén. Kolikrát jsem s tím chtěla seknout. Padala hnusná slova, byla jsem sprostá. Ani na vyhlídky jsem se nechtěla podívat, a to už je co říct. Vždycky jsem se ale po očku koukla kolem na kopce, pomyslela na to, že tohle jsem přece chtěla, tak ať koukám jít dál. Jak to říká Olaf – stovka se nevzdává. Ty nejhorší úseky kolem Vozky jsem šla fakt na morál a drtila nervy těžkým terénem s bahnem, řekou, kameny, sněhem až ledem. Dokupy jsem se trochu dala až na Švýcárně, a to po úžasném vývaru, jak už jsem podotýkala. Tento stav se mě držel dlouho a když jsem potkala Slováky, tak nějak jsme se do Skřítka vzájemně motivovali. Další počínání bylo perfektní. Já odpoutala svého ducha z uzdy a rozbíhala terén ve vysokém stylu. I když mi přišla sms od Honzy, že tedy pojedou beze mě, tak jsem to chtěla mít co nejdřív za sebou. Chalanům jsem utekla. Sic kopce ještě dávaly na zadek, ale morálně jsem vše sbíhala, když to šlo, a dokonce jsem předběhla dvě holčiny (pro mě favoritky – jak se ale později přiznaly, už byly psychicky rozložené). O poslední vtipné kontrole nemluvě. Při představě, že mám udělat 23 dřepů, jsem úplně nevýskala, ale pro srandu jsem zvládla aspoň ty 3 pro unavené jedince a napsala do kontrol místní růžovou fixou číslo 3. Tak se stala růžová symbolem závodu. Byla jsem dorůžova sladěná a k tomu konečná kontrola s jedinou barevnou – růžovou fixou utvrdila symboliku. Dosud nechápu, jak jsem se vyhecovala k posledním fyzicky náročným úsekům, kdy lidé dost bojovali s psychikou. Já asi tím, že ty nejhorší psychické stavy byly již za mnou, tak jsem se snažila být pozitivní. A to dokonce tak, že nakonec v cíli mi BYLO LÍTO, že už je konec. A to se teda ještě nestalo!
Sice na mě nikdo známý v tělocvičně nečekal, ale potkávala jsem letmo známé tváře, s kterými jsem třeba něco prohodila. Nejdřív ale pár sms-ek o ukončení, telefon mamce, osvobozující sprcha a zasloužená polévka ve společnosti právě došlých chalanů (o 24 min po mě). U stolu byla skvělá nálada, asi na mně nezapomenou jen tak.
   Po tvrdé noci se probouzím ve 4 ráno s konečnou platností a hledám dřívější spoj do Liberce. Cesta nejasná, ale nasedám do rychlíku směr Zábřeh na Moravě. Jede se mnou i jeden ze Slováků a přisedá si. Kecáním cesta aspoň ubíhala a protože jel až do Chocně, tak se mi to zkrátilo příjemně. Říkal že takhle s kamarády šel podruhé Jesenickou 100, ale na žádné jiné nebyli, jen 1x ročně se hecnou jít do Jeseníků a zničí se do mrtě.
   V Pardubících jsem takto byla coby dup. Náhradní autobus do Jaroměře už nečekal, tak jsem nasedla do rychlíku na Hradec Králové. Tuhle cestu jsem podřimovala. V Hradci čekání půl hodiny na courák směr Turnov, pak přestup na další courák do Liberce. Čas čekání krátím telefonem mamce s přáním pěkného Dne matek, čímž jsem ji evidentně o půl 8 ráno také vzbudila, ale byla ráda. V couráku do Turnova konečně usínám, probouzím se až v Ostroměři se vzpomínkou na Péťu a její víkend, otevírám deník Ultra trailů a začínám psát report. Ještě za čerstva, abych nenechala některé špatné chvíle moc vychladnout. To se pak z nich totiž stávají chvíle dobré, i když těžké, a už teď se mi zas začínají líbit, přestože v daný okamžik tomu ani zdaleka nic nenasvědčovalo.
   Report píšu u Balcarů na obědě, pak doma při odpočinku. Jsem šťastná za celý proběhlý víkend. 103 km velmi obtížným terénem za nejlepší čas 21 h 6 min, přesně 10 h za nejrychlejším běžcem (ten to asi lítal jako pták) a 7 h za první běžkyní, s převýšením 4 400 m. Ale musím podotknout – bez holí ani ránu!
   Cestou domů jsem také zjistila, že Evča poprvé stovku úplně nedošla – ale i tak všechna čest. Obdivuji, protože já to neumím nechat být ani ze zdravotních důvodů. Chválím perfektní časy ostatních, gratuluji všem došlým (včetně Olafa) a děkuji za nezapomenutelné chvíle ve svém svobodomyslném duchu. Poprvé stovka jak má být – bolí mě svaly a ne kotníky či nárty a... mám puchýř! Jupí laugh

Závěrečná fotka:

Závěrečné foto

 

Náhledy fotografií ze složky Jesenická stovka 2016