Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. Jizerský ultratrail 16. 7. 2016

19. 7. 2016

   Jen pár slov k tomuto, pro mě tréninkovému závodu. Šla jsem si zaběhat jen ze dvou důvodů: za 1. dlouho jsem se nepohybovala v Jizerkách a chtěla jsem poznat zas nové trasy a za 2. bych už nejspíš neprodala docela drahou registraci. Totiž rozhodnutí padlo již v lednu, kdy jsem se stovkami začínala a brala Jizerský ultratrail jako „odpočinkový“ závod ve volném víkendu.
   Na trailu se mi líbil výběh ze startovní čáry v kopci přímo do lanovky. Dále to byly nevšedně vedené trasy s co nejnižším procentem asfaltu a zpevněných cest, které tudíž často překvapivě odbočovaly z turistických cest. A taky jsem byla naprosto nadšená z počasí a podmínek – bahno a potůčky, kam se člověk podíval/šlápl. Aneb i v létě může být bahno Černá Desnávšude. Říkala jsem si, jak to organizátoři měli brilantně promyšlené: kdyby docházela voda, dalo se téměř všude doplnit a pokud by náhodou přišel hlad mimo občerstvovačku (ačkoli to bylo téměř absurdní, když byly co 10 km – ehm… mě se to ale stalo!), byly k dispozici lesní plody na každém rohu. Zvlášť borůvky mě strašně zdržovaly, že jsem pak musela dělat, že je vlastně nevidím a běžet rychle dál.
   Pár věcí mě však zaskočilo. Především již dříve zmíněný záchvat hladu již na 10.-tém km před nejhezčím výstupem alternativní cestou pod lanovkou. To jsem taky vytáhla svou jedinou müsli tyčinku s podtitulem „kdyby náhodou“ a pak nevěřícně zakláněla hlavu, kam se následně vydáváme. Takový moooc hezký výstup vzhůru… udiveně jsem se ptala sama sebe: „Tady v Jizerkách???...“ a s úsměvem si taky odpověděla: „No tak jo, jde se na to!“ 
   Dalším extrémem bylo značení. Možná až přehnané, jak i pro největší blbce. A to i po turistických značkách prosím! Jenže já si tak zvykla na ten komfort, že už nevytahovala itinerář ani mapu, a tak se stalo, že přesně jak ten největší idiot jsem málem dvakrát špatně odbočila. To je tak, když slepě následujete zakecanou dvojici běžců, co si nevšimli odbočovací šipky. Ještě teď se mi zdá o fáborkách a šipkách JUT.
   Jelikož jsem stovkařka, závod mi přišel rychlý a krátký. Asi jako Vláďovi, který se také postavil na start. Bohužel vzhledem k pátečnímu 20 km tréninku a ranímu výběhu přes celý Liberec nejdřív na zmeškaný vlak a pak k autu, jsem na startu sice byla naspídovaná (asi takto si to lze představit: https://www.youtube.com/watch?v=iK8KXB9OVGc), ale do toho pravého tempa se dostala až na 25.-tém km na druhé občerstvovací stanici. Asi díky gumovým medvídkům, kešu ořechům a pívu. Ano poprvé jsem na trailu hrkla do sebe trochu alkoholu s pěnou, ale v kombinaci s coca colou. No účinek asi takový: ve chvíli, kdy už ostatní pomalu umírali a jeli na morál, já si to nejvíc začínala užívat a rozbíhat se ve velkém stylu. Možná dopomohly i palačinky dalších Štolpichobčerstvovaček nebo povzbuzení milé známé Míšiny tváře na té předposlední. Hlavně, když říkala kolegovi, že tahle holčina ho na Týništi předběhne, tak ať si ji zapamatuje… každopádně od 50.-tého km, kdy jsem byla asi dvacátou ženou, jsem to pálila a předběhla do cíle fakt hodně chlapů i žen. 
   Nejvíc mě asi před cílem rozsekalo předbíhání bosého týpka, co měl na zádech trefnou reklamu ve smyslu „Běhej naBOSO“. Svěřil se mi, že nemá žádné schopné boty, ve kterých by to celé uběhl. Ale do cíle už to nějak doklepe. Prostě borec, který to bral pozitivně a dokázal ještě vtipkovat.
   Takže zážitky určitě suprové, moc jsem si to vcelku užívala a snažila se neodrovnat. To, že tohle nebyl ultratrail, mi asi nikdo nevymluví. Ten pro mě totiž začíná až od 80—tého km. Přesto děkuji za příjemně strávený sobotní den, těším se na Týnišťské šlápoty již za necelý týden!
   Závěr: dobře jsem si zasportovala, dobře se napapkala a jsem spokojená s výsledkem oficiálních 69 km trasy (reálně asi 76,6 km) o převýšení cca 2 900 m za 11 h 37 min jako 11.-tá žena a 152.-há v celkovém pořadí. Cíl dát to pod 12 h takto splněn!

Závěrečná fotka:

Závěrečná fotka

 

Náhledy fotografií ze složky Jizerský ultratrail 2016