Jdi na obsah Jdi na menu
 


50. Krakonošova stovka 17. - 18. 6 2016

11. 7. 2016

   Po 14-denním trailovém odpočinku, kdy jsem místo 144 km dlouhého závodu Štefánik Trail zvolila taktiku sbírání sil, se chystám na 50. jubilejní ročník Krakonošovy „100“. 

Krakonoš


   V pátek 17. 6. jdu normálně do práce, pak domů dobalit věci a nachystat si jídlo. Půl hodinky odpočívám a pak vzhůru k autu, kdy nabírám postupně Roberta a pak Míšu s jejím větším chlupatým mazlíčkem. Řídím svého broučka s nervózní posádkou a protože se čtyřnohému mazlíkovi již v autě moc nelíbí, vystupuje v Železném Brodě a předčasně tak končí trail, který ještě nezačal.
Prothaování   Vrchlabí nechť dosaženo po 19 h a nestíhám zdravit známé tváře mezi davy sportovců. Andrej, Zdenda, Jiřka, Martin a jiní… jsou již v plném proudu adrenalinu a chystají se na start. Přichází klasický scénář: převlékání s mini-striptýzem na parkovišti (poprvé volím navíc kompresky a mažu vazelínou, jak to dělávají dálkoběžci, a připadám si najednou jako sportovkyně), chystání vybavení do vypůjčeného batohu (beru i hůlky), pak prezence, kde obdržím startovní číslo 584 a po protažení s překvapivým fotografickým záběrem šup na start, který se skýtal až na kopci na mostě. 
   Průběžný start nabízí svobodu výběhu vstříc nočnímu dobrodružství, tudíž na start se neunavuji spěchem. Po vystavení zad s čipem a startovním číslem načítající anténě se prodírám válečným davem, co se sotva vleče do kopce. Kroutím hlavou, jakože co je tohle za start? Tak to trochu rozbíhám do kopce a motivuji tak sem tam nějakého borce, co se nechce nechat pokořit ženskou. 
   První slušný výstup na Žalý – rozhledna jsem si velmi dobře dávala do těla. Nahoře kontrola, kde piji kelímek horkého čaje, potkávám poprvé a naposledy Andreje a sbíhám kopec jako zajíc střelený do zadku. Luxusní část, kdy předbíhám jednoho běžce za druhým, užívám si postupný západ Slunce a deru se ke špičce závodníků aspoň na nějaký čas.
   Brzy ale střídá cestičky asfaltová pokrývka, kde naštěstí potkávám Martina (z Jesenické 100) a chvíli spolu držíme tempo, diskutujeme. Cesta na Horní Mísečky mi nic moc neříká, tak moc jsem byla zabraná do vlastních myšlenek. Na kontrole se však probírám při pocestném náhodném pípnutí čipu a piji citronovou šťávu s čajem.
   Následný směr nabírám na Dvoračky a tady někde mě dohání Martin Hlaváč, s kterým taktéž hážu řeč. Dozvídám se něco o jeho podformě, k prosvěcení mlhy ve tmě radí svítit si raději z ruky a pak si to do kopce vybíhá a ztrácí se mi z dohledu. Krásný serpentinový výstup po kamení dokázal pobavit a nejvíc mé srdce zaplesalo při kanálech a brodění přes vodopád v hustém mlžném oparu, kdy nevidíte jasně ani metr před sebe.
   Další hezká část trailu se bohužel objevila až při výstupu na Sněžku. Do té doby se cesty pyšnily pouze tvrdým asfaltem nahoru či dolů, tedy nekonečné výstupy nebo seběhy, kdy kolena pláčou. Zpříjemnění přišlo jen, když jsem byla před Harrachovem předbíhána Robertem startujícím až hromadně v 21:00. Další změnu tvořily kluzké kameny kolem Sněžných jam u polských sousedů, kde jsem sice zpočátku běžela, ale po prvním vysekání už jen opatrně poskakovala a vybírala nerovnosti pomocí hůlek. Děkovala jsem tehdy Bohu, když jsem dorazila na další kontrolu.
Svítání v Polsku   Po otevření dveří Lužické boudy se ale nestačím divit, koho vidím. Co tu dělá Robert??? A po vzpamatování z údivu vím, že je něco špatně. Na ničem totiž nejedu – za trávu díky trailům totiž šetřím. Zjišťuji něco o žaludečních problémech a po polévce se zvedám s tím, že ho nechtěně opouštím a pokračuji dále směr nejhezčí část – krásné rozmanitě poseté kameny s potůčky a bahýnkem, a to vše za postupného východu Slunce. Naprosto Sněžkanejúžasnější část, která pokračovala kamenitými výstupy až na samotný vrchol České republiky – Sněžku 1 603 m.n.m. Na ni si navíc obvazuji krk šálkem a snažím se odolávat drsným nárazovým větrům, co mě vychylovaly z plánovaných kroků. Ani zima na sebe nenechala čekat a vzhledem k tomu, že již bylo brzy ráno, krásné ranní sluneční paprsky se střídaly s neprostupnou mlhou a tmou, a to ve vteřinách. To je taky důvod, proč jsem nestihla vyfotit krásně nasvícenou ranní Sněžku. Zůstala jen v paměti jako nebeské zjevení.
Krkonošský hřeben   Seběh ze Sněžky byl zpočátku také zážitkový, zvlášť po hřebenu až na kontrolu v Pomezních boudách. Kde nás mimochodem opět pohostili docela chudě (s Mátrou nesrovnatelně) vřelým čajem a chlebem. Následující trasa mi však zhola nic nedala. Asfalt, asfalt a asfalt. Nohy trpěly a trpělivě běžely, ať je to co nejdřív za nimi, a to až téměř do Pece pod Sněžkou na kontrolu (první kontrola označená fáborkami). Kontroluji prozatímní stav 3. ženy v pořadí, to, že jsem už na 82. km a opět jen piji, na nic jiného už žaludek nemůže ani pohledět. Po protažení ztuhlých svalů vycházím vstříc poslednímu většímu kopci, kde se poprvé zastavuji únavou. Chybí cukry a já už takhle nemůžu dál. Čistá voda/čaj z občerstvovaček evidentně nestačí. Zastavuji v hospůdce na kofole a když mě hostinský vidí, nechce za ni vůbec nic. Prohazujeme pár slov a na cestu ještě fasuji balíček s chlebem a tatrankou. Andělé ještě evidentně nevymřeli 
   Asfalt se ještě na chvíli mění v lesní a luční cesty, já si prodlužuji trail malým kufrováním při seběhu do Horního Lánova, nezvaně tak navštěvuji nádvoří na soukromém pozemku, plaším husy a za štěkotu zdejšího hlídače se jen tak tak protahuji tělem mezi mřížemi brány a mizím rychle z dohledu jako uprchlík. Docela zábava takhle před cílem.
Cílovka   Do cíle vbíhám za motivace několika pocestných v čase 14 h 52 min. Konečné 8. místo mezi ženami, celkově 94. Oficiálních 99,1 km s převýšením asi 4 km jsem tedy sice zvládla rychle, ale po doběhu vzchopeného Roberta se shodujeme na tom, že nás už sem nic moc neláká. Krásná zkušenost, ale ať si ty asfaltové silnice běhá někdo jiný. O občerstvení a organizaci nemluvě – pardon, jsem jen upřímná.
   Brzy vidím v cíli i ostatní známé milé tváře a k večeru po naplnění břuch odjíždíme s Míšou zpět do Liberce. Divný pocit být doma již v sobotu večer… Každopádně moc moc gratuluji všem v cíli i těm, co se aspoň pokusili pokořit některé nesnadné úseky „100-ky“. Děkuji za možnost poznání výstupu na Sněžku z polské strany, tedy nezapomenutelný zážitek, který jako jediný asi opravdu stál za to. angel

Závěrečná fotka:

Závěrečné foto

 

Náhledy fotografií ze složky Krakonošova stovka 2016