Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. Letecká stovka 18. - 19. 3. 2016

11. 7. 2016

   Na úvod bych ráda začala heslem závodu, které identifikuje zážitky a navozuje ten správný nádech: "Neuvěřitelný". Jediné slovo, které říká mnohé a vlastně vůbec nic konkrétního. Vše upřesním.
   Nápad zajít si vlastní stovku a ještě v cizině může se zdát bláznivým, ovšem na tu pravou úroveň bláznovství se dostala až samotná realizace.
   Nebudu chodit kolem horké kaše - zažila jsem chvíle překvapivé příjemně i nepříjemně. Příjemně, když jsem opouštěla republiku a vše nechala za sebou. Nepříjemně, když jsem za hranicemi namátkou zjistila, že mi vlastně nejede internet. Tedy ani GPS nahraná trasa. Což člověka ani trochu nevyděsí. Ale díky jednomu ultra-trailistovi, kterého jsem poznala nad ránem v neděli, si z toho již hlavu nedělám. Ale k tomu se dostanu až pozdějc.
   Co se týče organizace - vše jsem si sama zařídila. Včasné jízdenky, měnu na startovné i něco na "kdyby náhodou", dovolenou i klid v duši. 18.3. v 10:02 jsem vyjížděla s ČD z Liberce směr Trenčín, kam jsem naštěstí dojela jen o něco později než bylo plánováno. Po cestě bodl i luxusně nezdravý oběd v Mekáči a vhod přišla i trocha spánku.
   V Trenčíně jsem byla bez netu jemně ztracená, ale zeptat se na cestu nebylo tak těžké. Startovní place - sokolovnu jsem tak brzy našla díky jednomu sympatickému mladému chalanovi. Škoda, že vypadal tak mladě. 
Start   Po 19:00 registrace, pak přípravy, protahování kostí a svalů a šup na startovní čáru. Žádné lajdáctví nebylo přípustné - 20:00 jsem vyběhla na čestném místě s nejlepšími běžci a jen postupně ztrácela tento flíček. Po 20 km už se ale situace měnila a tolik lidí mě již nepředbíhalo. Jinak neběžela jsem v kuse, abyste si nemysleli, zas tak dobrá nejsem.
Beckov   Teď ale jen velmi stručně. Samota má své pro a proti. Pozitivní je to, že člověk se víc soustředí na cestu, že se neunavuje myšlením na druhé, že nemá na koho čekat a spoléhá se sám na sebe, na svou hlavu. A také má spoustu příležitostí potkávat nové lidi. To negativní: po delší době to fakt leze na mozek. 
   Já během závodu opravdu zažila věci nevídané. To, když těsně za vámi vám někdo "šlape na paty" (nebo také "funí na krk" - vyberte si) a pak řekne "ahoj Deniso". Aneb cože??? Jaktože mě zná a jménem?... To, že turistické a cykloturistické trasy si Slováci rádi prolínají, možná pletou, a někdy mohou být vskutku divokého rázu. To, že i ne zcela trénovaní jedinci ve středním věku jsou schopni úžasných výkonů - klobouk dolů před chalany, s kterými jsem zažila krásné chvíle, ačkoli jsme se vlastně vůbec neznali... A ještě bych měla zmínit svou nevídanou indispozici, která mě nakonec nezastavila ani na 70. km. Aneb člověk často dokáže překonat sám sebe a postavit se problémům čelem.
Kontrola na Duchonke   Potěšily mě řádně značené kontroly, které nabízely různá hesla pro vyznačení do kontrolního listu. A živé kontroly byly prostě jedinečné. Povzbuzující, naladěné, starostlivé a hlavně příjemné jak po stránce fyzické, tak psychické. Společnost, která mě obklopovala, byla prostě boží. Ať už jsem kulhala, nadávala, smála se, vtipkovala, mračila se, či jen němě přikyvovala, vždy tu byli s dobrou náladou a motivačně naladění. Bolest nebolest, kopec nekopec - šlo se dál. A o rumovém Inovecpovzbuzení nemluvě. Doteď nechápu, jak mohou statní silní chalani pozřít tolik alkoholu za extrémní fyzické námahy a podávat adekvátní výkony. Jsme poctěna tím, že jsem vás poznala chlapi.

 


Výhled   Co se mi ještě líbilo. Kopečky, příroda, počasí, podmínky (Slunce, opar, sníh, led, mrazík, hvězdná obloha) a cílová rovinka těsně před časovým limitem.
   Co se mi však nelíbilo: asfalt. A docela dost asfaltu. Kotník by mohl vyprávět. Ani turistické značení nebylo mnohdy jednoznačné - hlavně to po modré. O tom by mohlo vyprávět mé a Viktorovo hodinové kufrování na vrcholu Cílovka s ViktoremÚhradu, kde jsme vůbec být nemuseli. Holt 105 km o převýšení 3 750 m se nám asi nezdálo dostatečné (mimochodem zde bych s dovolením dodala, že se našel i jedinec, který si to vylepšil mnohem víc).
   Každopádně závod prostě boží. Celonoční odpočinek navzdory tvrdého podkladu v tělocvičně velmi osvobozující. Zvlášť, když se člověk v 1 ráno prochází kolem pár těžce chrápajících polomrtvých mužských těl. A jako třešnička na dortě je třeba zmínit, že ráno mě vzbudil poslední zbývající muž v časoprostoru tělocvičny a po krátkém rozhovoru mi z toho všeho v mysli zůstala jeho poslední slova. Že se ze stovek naučil 3 hesla: "Co není v hlavě, je v nohách", dále "Co s sebou nemáš, to nepotřebuješ" a třetí Vám neprozradím. Skuste hádat proč nebo si ho domyslet.  No prostě měl pravdu chlapec.
   A co stojí za zmínku - v Pardubicích na nádraží na mě čekal Andrej. Jen tak. Prostě překvapení v podobě podpory... Děkuji smiley
   Závěr: Památný list z 5. ročníku Letecké stovky v čase 23 h 39 min - těsně před limitem.

Závěrečná fotka:

Závěrečné foto

 

Náhledy fotografií ze složky Letecká stovka 2016