Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mátra 115 4. - 5. 6. 2016

11. 7. 2016

   „Byl pozdní večer, první máj… večerní máj byl lásky čas…“ no asi takto bych uvedla ultratrail, jež uchvátil mé smysly a překonal nepřekonatelné, tedy cca 6,5 km převýšení v sotva kilometrovém maďarském pohoří.
   Jak jsem se vůbec na cestu na Mátru dostala? Ptáte se stejně, jako se ptám sama sebe. Tato stovka byla hned první, kterou jsem ze seznamu svých CSUT stovek vyškrtla. Prostě dálka + neznámo. Jenomže brouka do hlavy mi nasadila Evička, když se zmínila, že odvoz by možná nebyl vlastně problém, že by se našlo místo u kamaráda. Hlava si to přebrala po svém – vlastně kdy jindy budu mít možnost projít si maďarské hory?... Tudíž bylo hned jasno. Navíc s řidičem jsem se seznámila již cestou na Jesenickou stovku a následná skupina „Mátra – vzhůru dolů do Maďarska“ se osvědčila jako dobrý komunikační prostředek ohledně cesty necesty 5-ti dobrodruhů směr země nezemě.
   Vzhledem k domluvě jsem v pátek 3. 6. 2016 v práci od 6 do 10 a pak si beru půl-den dovolenou. Po práci frčím na Studenta do Prahy s kopou nabalených věcí ze čtvrtka včetně střechy z Bebe sušenek (podmínka závodu) a Robertových zapomenutých hůlek (jiná historie). Bylo to poprvé, co jsem ve Studentovi nezažila stewardku. Takže žádná komfortní nabídka sluchátek, čokoládky či denního tisku. Až mi tato skutečnost došla, rozhodla jsem se v poklidu dospávat. Po neuvěřitelném pár-minutovém odpočinku se probírám kvůli neklidu spolucestujícího v dětském věku nedaleko ode mě (asi 3-4 roky?). Tento neklid se s přibližováním cílové stanice dynamicky stupňoval až k vzteku, řevu a nezkrotnému breku. Starší paní ho evidentně nezvládala. Každopádně všichni rádi a bleskurychle vystoupili z autobusu hned po dosažení Černého mostu.
   Vystupuji, potkávám známého z tanečních – Aleše, s kterým prohodím pár slov a pak již mířím na smluvené místo – parkoviště taxi. Přichází zpráva, že Evička se bohužel zdrží asi o 45 min, a tak řidič Robert mění čas odjezdu na 13:00. Martin s Ondřejem již byli nastartovaní na parkovišti, ale po příchozí zprávě se opět rozprchli – Martin hladově zamířil do Mekáče a Ondra domů pro zapomenuté hůlky (něco mi to připomíná).  Já zůstala věrně čekat na Evičku a následně na troubícího Roberta ve svém šedém minibuse první třídy.
   Během pár minut sedíme zapásaní na svých rezervovaných flecích a řidič rozjíždí své fáro s uvítacím proslovem vzhůru dolů do Maďarska. Tak, jak mě zklamal Student agency, Rob hned situaci napravil nabídkou denního tisku – seriózní díl nedělního Aha! o jednom dálkoběžci, dále kávy, čaje, čokolády či hudebního poslechu. My se nakonec spokojili s pohodovou náladou posádky a vtipnými historkami. 
   Co si budeme nalhávat – cesta byla fakt dlouhá. Něco kolem 700 km mimo slovenské a maďarské dálnice. Trasa zvolená na popud Martinovy zkušenosti z minulého roku – Vysoké Mýto, Břeclav, přes Slovensko směr Trnava až do Kisnány v Maďarsku. I přes neskutečnou vzdálenost na jeden zátah byla cesta komfortní, bezpečná a klidná. Zastavovali jsme jen na jeden nákup v Lidlu, kdy baštíme a čekáme na nerozhodného Ondru. Tehdy jsem poznala Ondrův apetit, když po dlouhém nákupu majestátně vychází ze supermarketu a v rukách narvanou tašku s nákupem tak na týden. A že to všechno sní, to by věřil málokdo. Na benzínce zastavujeme jen jednou – evidentně má auto fakt maxi nádrž nebo umí řidič šetřit naftou. Kdoví  Každopádně to, co chtěl Rob ušetřit za dálnici, se mu brzy vymstilo a my poznali, jak je Slovenská policie na silnicích drsná a pohotová – pokuta za lehce překročenou rychlost. Robertův šarm ale evidentně zapůsobil na policistku a dostal jednu z nejnižších sazeb. Dále jsme si dávali bacha.
   K chtěným maďarským pahorkům se dostáváme až kolem 11 v noci. A teď začíná ta pravá atmosféra: „Byl pozdní večer, první máj…“ když nasávám klima a cítím respekt k nadcházejícímu. Vykládáme zavazadla u hradu v Kisnáně včetně 3 pasažérů a já přečkávám noc pohodlně v autě na kraji města. Taková magická noc pod maďarskými hvězdami.
   Kouzelné bylo i ranní probuzení kolem páté. Úsměv, respekt a takové to divné rozpoložení, kdy se vůbec na závod necítíte. Což zpravidla svědčí nakonec o dobrém začátku. Tudíž vstáváme, převlíkáme se, chystáme běžecké batohy (můj byl půjčený od Roberta) a vjíždíme zpět k hradu na startovní pole. Tady již probíhá mohutné chystání běžců a organizátorů. Přijíždí autobusy plné účastníků, do toho tempo udávající bubny s navozením jakési tradiční atmosféry a velmi harmonická nálada všech maďarsky žvatlajících lidí. Čistím zuby multivitaminovým džusem, rozcvičuji polámané tělo, vlkodlakův bágl posílám do cílové stanice a šup na startovní čáru. Potkávám Martina, letmo i Ondru, ale Evička nikde. Dostávám pusu, v 7:00 vybíhám s velkou dávkou odvahy a pohádka tak začíná.
   „Za sedmero horami, za sedmero řekami…“ tak nějak Vám v tu chvíli letí hlavou milion myšlenek a vlastně na žádné z nich zrovna nezáleží. Běžím prostě vstříc všemu nečekanému a užívám si, co ULTRA nabízí.
   Nyní pár poznámek k mému novému vybavení. Díky víkendovým tréninkům pod dohledem se můj ultratrailový styl významně pozměnil. Měla jsem zapůjčený běžecký batoh INOV8 s camelbackem, v něm redukované potřeby – jen funkční oblečení na noc, pár náhradních ponožek, čelovku s náhradními baterkami, mini externí baterii, náplasti na případné puchýřky a asi 3 tyčinky (kdyby náhodou) + to nejdůležitější itinerář s mapou. Na nohách nové ultra-trailové Salomonky s goretexem, v kterých jsem plánovala odejít/odběhnout celý závod a na sobě nové funkční triko, funkční ¾ a vysoké růžové fotbalové ponožky zahřívající lýtka. Žádné náhradní boty, mikiny, dokonce ani Kitl. Docela změna oproti všem ostatním trailům.
   Teď zpět k tomu nejdůležitějšímu. Po startu běžím ve stylu Forresta Gumpa, pádím k prvním větším stoupáním na Csurgó-kút po žluté. Kopec pro zahřátí docela vydatný, ale ještě se stoupalo dobře. V tom mně předbíhá Martin svými sedmimílovými kroky a později i Evička s Ondrou Plašilem. Moc ráda jsem je viděla a hned se s nimi loučila s tím, že se potkáme až v cíli. Jsem přece realista.
Vyhlídka   Vrchol, následný sestup a znovu výstup tentokrát na Jagus po modrém kolečku a pak hrad Oroszlánvár, jehož výstup byl pro mě již krizový. Potíž s dechem a rychlými výškovými metry. Musela jsem párkrát zastavovat kvůli tlaku a tepu, dokonce jsem chvíli klečela a rozdýchávala krpál. I Maďaři se ptali, zda jsem v pohodě. Tyhle krizovky mi na psychice nikdy nepřidávají no, ale vím, že přejdou. 
   Na hrad jsem dorazila sice se zpožděním, ale užívala jsem si první luxusní občerstvovačku na osmém km. 3 kelímky nápoje, trochu dobrot do ruky a po kontrole chipu a itineráře zase pokračuji výběhem jako za mlada.
   Již od prvních uběhnutých metrů jsem si v tamější přírodě připadala jak Alenka v říši divů. Divoká nezkrotná příroda zcela pokrývající pohoří ze všech stran a to tak, že cesty tak byly více méně stíněné. Krásná stromořadí, křoviny, husté porosty vysokých kopřiv či trnitých růží obemykaly vskutku úzké cestičky pro turismus. Kopce nabízely nevšední výškové metry, co jsem ještě nezažila a vše bylo zcela osvobozující, divoké a pohádkové. Ač maximálně běžím, vše si naplno užívám – všímám si zvěře, nevšedností na trase včetně různých překážek. Možná bych zde zmínila Robertův pohled na věc. Už asi chápe, proč Maďaři organizují Mátru takhle na jaře – potřebují tamější turistické trasy prostě prošlapat na sezónu.
Obžerství   Z hradu běžím směr Kékestetö a srovnávám se konečně s výstupy – krize odplouvá. Na další občerstvovačce se moc nezdržuji kvůli častému výskytu checkpointů. Jen piji, co hrdlo ráčí, protože jak nový camel používám poprvé, tak multivitaminový džus v něm je fakt hnusný. Ale zase nakopává.
   Lesní cestičky dále pokračují po žlutém pruhu, pak červeném kříži do prvního městečka Páradsasvár. Do tohoto bodu jsem to konečně mohla více rozběhnout a předbíhám pár běžců. Asi ze mě moc radost neměli. Zároveň lesní cesty nabízí nevšední pohled na fakt obrovská – nekecám OBROVSKÁ – hejna mravenců posetých snad všude, že nebylo kam nesmrtelně šlápnout. V mysli se mi s úsměvem objeví výraz „pokokot“. Kdo neví, ať se inspiruje reportem Roberta z Jarního Šluknovska 2015 nebo ať si slovo jednoduše vygooglí. 
   Vlková z městečka hned vybíhá dál po červeném kříži a následně pruhu na další checkpoint – Galyatetö turistické centrum. Tento výstup byl velmi výživný a už při prudkém stoupání jsem se absurdně těšila na další sestup v podobě běhu a pak zas nějaký obdobný výstup. Evidentně jsem se zbláznila nebo jen adaptovala na kopečky šílených Maďarů. Jedno ale vím, že mě to prostě bavilo. Každopádně šťavnatý Kopečkyvýstup byl odměněn zeleninovou polévkou a překvapivým setkáním s Ondrou a ještě překvapivějším setkáním s Martinem, který ale přibíhal z jiné strany. To jsem ještě netušila nic o „Olafovském kolečku“, které spočívalo ve vyslyšení mých modliteb při výstupu na checkpoint, tedy brutální sestup a ještě brutálnější zpětný výstup na stejný chceckpoint, kde jsem právě byla. Hrozně se mi chtělo smát, byla jsem pozitivní a s vervou jsem se pustila do nezapomenutelné okružní cesty mezi 30. a 40-tým kilometrem.
   Dolů mě následoval Ondra, který trochu vypadal na krizi, a tak si v checkpointu Mátraalmás poseděl u luxusního melounu o něco déle a já se rozběhla do těch sestoupaných výškových metrů nazpět, jen po jiném pahorku. Však on mě Ondra brzy zase dožene. Trochu mi šibalsky jiskřilo v očích a v hlavě hrála hláška „Catch me if you can“ – no dlouho jsem měla navrch, co si budeme nalhávat a to mě taky zásobovalo neskutečnou energií a motivací.
Páradsasvár   Škrábavý výstup jsem sice absolvovala sama, ale rozesmálo mě nezištné zavýsknutí jednoho z běžců přede mnou, když konečně evidentně dosáhl vrcholu. Po dosažení stejného místa jsem emocím také dala průchod svobodným zavýsknutím a mířím o kousek výš k tajné kontrole, kde se na mě usmívá starší pán a tak motivuje pokračovat do již známého turistického centra. Hltám pro změnu vývar, něco zakusuji a přidávám se k běžcům, co si maďarsky při seběhu povídají.
   Značka se mění tentokrát na zelený čtverec – to tu ještě nebylo. Já zrychluji, opouštím skupinu a letím jako Forrest Gump se zapáleným zadkem, dokud můžu. 47-mý km je opět obohacen dalším obžerstvím. Při polykání tekutiny z kelímku se rozhlížím a v tom spatřím Evičku s Dalimilem. No páni! Bdím nebo sním? Nebo to už mám halucinace? Neštípla jsem se, ale objetí bylo evidentně pravé, tudíž je to asi realita. Nechápu ani já, ani Evička, ale neřešíme. Nadšeně pokračuji chvíli za nimi. Žlutý trojúhelník do Lajosházy se mění na čtverec a já předbíhám dvojici přátel. Něco málo jsme prohodily a já motivovaná rychlostí šelmy běžela dál. Bohužel co bůh nechtěl, brzy jsem nechtěně odbočila po jiné žluté. To je tak, že si po pár set metrech vlastně všimnete, že na stromě se nějak žlutý čtverec zakulatil na kolečko. Jó! GPS by se někdy přece jen hodila… lol. Kontroluji itinerář, své poznámky a dedukuji, že jsem opravdu špatně. Běžecká vracečka zpět na problematický bod a následná správná odbočka. Jsem zase na čtverci – jen zbytečná ztráta Checking puchýř(co se dá dělat). Běžím dál a v tom mě začne hrozně píchat u palce na levé noze. Á sakra, to bude prasknutý puchýř, o kterém jsem do té chvíle nevěděla. Nu co, to se musí rozběhat. Na další zastávce si to zalepím gelovou náplastí a rozběhám.
   Na Lajosházu dobíhám chvíli po Evičce a Dalimilovi. Udivené dvojici vysvětluji svůj mini-výlet, zalepuji puchýřek, mlsám a běžím dál. Odsud mám taky pár fotek, kdy nadšeně nevyzerám při kontrole stavu nohou. No co by člověk chtěl po 52 km. Navíc následně potkávám zmoženého Ondru, co se mě snažil dohnat a komentuje, že jsem se do toho pěkně obula. Usměju se a vybíhám uplašeně dál. Přece jen jsem potřebovala rozběhat puchýř. Držím se Evičky a Dalimila a spolu následujeme různě červeně značené trasy a já s takovým zadostiučiněním obdivuji všemožné nápady, jak značit turistické trasy v Mátře. Jsou jasné a ještě hravé k tomu.
   Mátraszentimre hospoda se rychle přiblížila. Dávám si rychlou polévku, moc se nerozsedím a pokračuji hned sama dál a na zarostlé louce si konečně odskakuji a ulevuji. Po chvíli mě známá dvojka dobíhá a tak nějak spolu pokračujeme na Szorospatak na 68. km. Hurá – jsme za půlkou! No po pravdě já vůbec neřešila vzdálenosti, prostě jsem pokračovala po trase dál a užívala si přírody. 
Prales   Opět ihned pokračuji sama dál a dostávám se do překrásného lesa s prostorným pozemím a hustou zalesněnou pokrývkou nad hlavou v podobě mohutných vysokých stromů. Opět míří cesta do kopce (kam jinam), ale tak božsky, že jsem vpíjela do sebe každičký krok. Po cestě potkávám 2 honící se srnky s takovou živočišností, až jsem se rozplývala nad svým bytím stát se svědkem. Navíc jsem byla sama v lese plném záhad a tajných zákoutí.
   Naprosto uvolněnou mě v další občerstvovačce dohání Evička s Dalimilem a upozorňují na další olafovinu. Ještěže jsem byla v dobré náladě, protože další checkpoint spočíval ve vystoupání asi 160 výškových metrů na 250 m kolmo nahoru a pak zase zpět po stejném spádu. Batohy necháváme v chatce Ágasvár a stoupáme jen s hůlkami, chipem a itinerářem. O díky bohu, že jsem si ty hůlky vzala! Fakt držkopád, hlavně dolů teda. Psychika mi tak trochu pracovala na plné obrátky a sestupovala jsem fakt dlouho s neuvěřitelnou trpělivostí. Ještěže v chatce na mě čekala teplá pizza, jinak bych vyšla asi pěkně nasraná. 
   Tak tedy opět společně odcházíme vstříc další motanici dalším osudům. Jakmile ale nacházíme správný zelený pruh směr Fallóskút, vybíhám jak popíchaná včelou a sbíhám si to do nížin. Pak nějaké výstupy, sestupy. Potkávám pár lidí, díky nimž nacházím správné odbočky a na občerstvovačku v Hidegkúti cottage se dostávám již zhola za tmy, doprovázená maďarskými běžci, kteří se smějí mým anglickým sarkastickým poznámkám. Je to 82.-hý km, tudíž když tak přemýšlím, za cca 13 h jsem uběhla asi 80 km. Neskutečné! Kde se to ve mně najednou bere? Baštím polévku, přemýšlím nad nadcházející nocí a nad tím, že bych možná ráda došla ještě za svítání, ale iluze si nedělám. Pouze motivace. Bohužel noc je noc a dvojciferné číslo si začínalo pomalu brát daně. O tom evidentně taky svědčí další šťavnatý výstup na vrchol Muzsla (90 km). Opět mysl zavrtala do olafovin, ale tentokrát co se týče brodění přes řeku v počtu snad 20 přechodů zprava doleva a naopak jak u pitomců. Nehledě na stoupající, občas i klesající, metry. Jako byl to krásný úsek trasy, ale po dvacáté to člověka fakt už nebaví (20 – hrubý odhad, raději jsem nepočítala realitu). Zároveň mě zde po delší době předhání Evička s Dalimilem s takovou energií, co já už dávno neměla.
   Když ale dosahuji vrcholu – ještě bych ráda pochválila romantickou atmosféru v posledních metrech výšlapu podpořenou nejen jasnou hvězdnou oblohou, ale také uměle zapálenými svíčkami po cestě – čeká mě dvojice přátel a Dalimil se ptá, jak jsem si užila stoupání (přece jen na Mušli dříve upozorňoval). Já s nadšením a trochou nadsázky, že skvělé, že bych si to dala klidně ještě 20x. Nevím, co s tím číslem furt mám.
   Z vrcholovky již sestupuji chůzí. Výškové kilometry mi začínaly říkat „pane“. Po červené v krásných travnatých pastvinách míříme do Diós-patak. Já šla pomalu sama za oběma parťáky. Když ale přicházím k checkpointu, Evička je přikrytá vleže dekou na lavičce a evidentně má zrovna moc hezký euforický svět. Dalimil studuje mapu, kontroluje další body a volá tátovi, kde má asi svůj konec. Vypadá to, že je jen 20 km za námi. Úctyhodné vzhledem k převýšení, co nás dohánělo k šílenství!
   Ani zde se dlouho nezdržuji a cupitám napřed po zelené na Zám.-patak a dále po mém oblíbeném žlutém křížku na Havás. Proč oblíbeném? No… když řeknu, že po více než 100 km nás právě tato značka zaváděla na nejrůznější skalnatá místa hodná horolezeckého uznání, asi si každý poklepe na čelo. No ale opravdu – ještě štěstí, že jsem to dříve netušila. cheeky
   První z těchto kousků – Havás – naštěstí pokoušel mé nervy spojené s absurdností pouze na úpatí. Škrábání se povedlo a nahoře se opět setkávám se známými tvářemi. Téměř se nezdržuji a pokračuji s tím, že by už nic tak vydatného být nemělo.  Navíc ze 104-tého km mi mysl zahlcuje bolest z puchýřků, kotníku a odřenin z batohu. Bohužel vzhledem k okolnostem zpomaluji a pomalu zaostávám. Navíc si dávám zakufrování do kopce, aby se mi po těch kopcích náhodou nestýskalo, vracím se díky offline mapy a pokračuji směr další kolmice po žlutém kříži.
   Káva, kde jsem si dala trochu studené kofeinové pochutiny, logicky sestup a další směr vrchol Tót-Hegyes s vracečkou nazpět, ale palačinkovou odměnou na vrcholu. Před točkou na kontrolu potkávám odpočívající dvojici, která už má dobrodružství nekomentují a následují mě nahoru pro sladkou královskou odměnu. A právě pak se již s konečnou platností rozdělujeme, to když mě Evička s Dalimilem předhání seběhem (já již běžet nemohu) a přejeme si příjemné dojití do cíle.
   Čeká mě konečný úsek s kulhavou levou nohou a píše se asi 117-tý km. Jak jinak tuto skvělou stovečku zakončit, než pořádným výstupem, ať do roka zase nezapomeneme. Po neprospané noci mě po ránu nutí Poslední krpáltrasa horolezecky stoupat na kontrolu na skále (kde jsem si taky vyfotila postupné svítání), kdy v konečných metrech mozek již moc nepracoval a já stoupala stylem „najdi cestu nahoru“ po skále asi až napotřetí. Chodila jsem dokola a absurdně hledala, kde by cesta mohla být, když mě nic nenapadalo, tak jsem si vybrala lidsky schůdný výšvih na skálu a pak po "4" šplhala zachytávajíc se trsů trávy. Přede mnou stojí 2 kontroloři, nestíhají se divit a celé to počínání dorazí poznámkou, že to není oficiální trasa, ale uznají mi to. Kurnik ještě aby ne!  Vidí můj zmožený stav, vše odmítám a ptám se na cestu dolů. Posílají mě jistým směrem a se mnou i psa, abych byla opatrná. To jsem ještě nevěděla, jak moc bylo slovo „opatrná“ potřeba.
   Na asi 0,5 km sešup o min 200 m. Takže nekonečná skluzavka s minimálním počtem zachytávajících kamenů. Hůlky byly v pozoru asi na 200 % a chlupatý kamarád trpělivě klesal se mnou dolů a dodával mi ztracenou kuráž. Slovo bezpečí bylo zde sprosté.
   Boj s bolavým tělem se na posledních 10 km vyrovnal na průměrně pomalé kulhavé tempo, kdy se střídaly alternativní cestičky lesem, polem, loukou, kolem vinic přes tajnou kontrolu až do cíle v malém městečku Gyöngyöspata. Šla jsem opravdu dlouho, připadala jsem si jak lesní zvěř mezi trnitými neprošlapanými cestičkami dle faborků. Slunce na louce pálí, kostel zvoní na mši a já sestupuji poslední metry vesnicí a myslím na poslední brutální kopec, kdy i olafovský „Black Arrow“ se může jít zahrabat.
   Finišuji krátce před 9 ranní, přijímám gratulace, vybírám památeční kámen, táhnu se ihned směr sprcha a pod proudem tekoucí vlažné vody si blaženě přehrávám celý závod ve velmi rychlém sledu a koutky úst se mi přitom šibalsky zvedají. Salomonky mají ode mě velkou pochvalu, batoh mi trochu ublížil, ale víc posloužil, zachumlané vlasy budu řešit až doma a jsem vděčná organizátorům, svému tělu a všem milým tvářím, které jsem po cestě mohla potkat.
   Uvolněná, čistá, šťastná a najezená nasedám do Robertova expresu s vidinou spánku. Ten se však k mému překvapení vlastně nekonal. Ostatní klimbali a docela často. Hlavně Ondra měl velký deficit.  Cesta krásně ubíhala, střídavě jsem se bavila s řidičem a Evičkou (kdo byl vzhůru). Jedno zastavení v Lidlu (na nic jsem neměla nějak chuť) a v Praze rozvoz obětavě až před domovní dveře – jen Evičku hodil skromně na hlavní nádraží na vlak. A z „Práhy“ směr Liberec.
   Ve výsledkové listině se objevuji jako 10. žena v cíli a celkově 84. místo ze 184 došlých závodníků. Čas 25 h 49 min na vzdálenosti 127(8) km o převýšení 6 550 m. Pro mě trail konkurující srdcovým Jeseníkám.
   Na závěr děkuji, že jsem se mohla zúčastnit stovky ve stylu obžerství s luxusní partou přátel v luxusních podmínkách plné nezapomenutelných chvil. Klobouk dolů všem v cíli a gratulace těm, co se vůbec postavili na start.

Závěrečná fotka:

Závěrečné foto

 

Náhledy fotografií ze složky Mátra 115 2016