ULTRA TRAILS

   Olaf Čihák - známý organizátor, dříve nadšený účastník neskutečného počtu stovkařských kousků. Ač už jsem jednu jeho stovku zažila, člověk se stejně na další nikdy pořádně nepřipraví. A o tom je tento zkrácený report.
   Velký pátek se stal velkým dnem nejen proto, že to byl poprvé oficiální svátek Velikonoční, ale také proto, že započal další víkendový boj duše a těla.
   Já, Andrej a Jarda (poprvé na stovce) jsme byli vyzvednuti Zdendovým Čmeldou v Mnichově Hradišti a putovali za vedení trpělivého řidiče dle GPS netradičního navigačního systému směr Krupka.
   Nálada byla přeze vše dobrá, vtipná, odlehčená a často dvojsmyslná. Ačkoli jsem plánovala trochu ještě poodpočívat, Ája byl dle jeho "dlubání" jiného názoru a nakonec tomu dal dovětek, když si sám lehl a odpočíval téměř v mém klíně. Absurdnost ale teprve měla nabrat grády.
   Další psychické drtivo přišlo, když jsme dorazili do Krupky a evidentně zas pro změnu moc brzy. Nic nachystané. Ale to by ještě nebylo tak hrozné, kdybychom se měli kde převléct. Ono jako bylo kde, ale nikomu se moc v tom jemném mrholení a zimě nechtělo. Bohužel nebylo zbytí a my ukazovali doslova holé zadky na parkovišti před stadionem. No nemůžu říct, že to nebylo vtipné. Spíš takové netradiční a hlavu nepobírající.
   Po této osobní rychloakci jsme se zaregistrovali, protáhli a nachystali. Já si hodila kontrolní list do své nové ledvinky na běhání a ozdobila batoh novou růžovou odrazkou ve tvaru hvězdy spolu s chipem. Takhle měli chlapi možnost chodit za hvězdou. 
   Zpětně přemýšlím, která část závodu by stála za zmínku. A nenacházím žádnou, která by za to nestála. Ať už se jednalo o stoupání v počátku trasy na Komáří Vížku po nechutné lanovce nebo bloudění na 85. km. Skusím to vzít postupně a stručně.
   Prvních 600 výskových metrů v cca 2 km bylo nastoupáno hned po krátkém rozběhu Krupkou. Jestli si můžu dovolit toto přídavné jméno - bylo to zkrátka nechutné. Bahno, déšť, terén plný křáků, trávy či větví v příkrém svahu - to vše dávalo mému tělu pěkné kapky. Až mě to překvapilo a já chtěla dokonce nahoře skončit s celou tou maškarádou. Naštěstí nízký tlak spojený s motanicí hlavy jsem rozchodila a pokračovala nevysvětlitelně dále.
   Po vší té našlápnuté kráse přišel nový, avšak vydatně bahnitý, terén. Nemluvě o překvapení z temnoty v podobě bučení krav či přímo skoro živelným nárazům. Ale nic osobního... Když bylo možné, běhala jsem. Spíš ale nemožné. Stejně jsem si nabrala do obou bot slušnou dávku bahnité vody a pokryla si tak Adidaskovou obuv novou přírodní vrstvou Goretexu.
   Nyní jsem se také držela Andreje, protože na mě trpělivě a hrdinsky čekal na Komáří Vížce. Zdenda s Jardou se sem tam objevili a něco prohodili. Nato přišel hned první nechtěný pokus o kufrování. Naštěstí jsem jednou nebyla já tou bloudící světluškou. Tentokrát to byl totiž Zdenda, který při zjištění hodil krásnou olafovskou kolmici směrem k nám na správnou cestu z Adolfova do Zadní Telnice. Dostihl nás někde za tajnou kontrolou s koblížky a kofolou. Pak už se téměř nevzdálil.
   Teplé povzbuzení přišlo na 31. km při cestě z nádherných Tiských stěn, z kterých jsme díky dešti, neprostupné mlze a tmě vůbec nic neměli. V restauraci před výstupem na Děčínský Sněžník nás rozmazlovali luxusní horkou polévkou v podobě česnečky či gulášovky... jak je libo. Vzhledem k nadcházející trase, zimě a mým totálně rozmočeným nohám se člověk nemohl moc zdržovat.
   Na Děčínský Sněžník taktéž zahalený v mlze a tmě jsem nejdřív sabotovaně vyrazila dřív, ať mě chlapi hezky doženou. Což se také stalo. Kluzké kameny, neprostupné mlíko a rozhled nula nula nic - to vše nabízel tento, jindy velmi atraktivní, turistický bod. Dokonce Ája si nevšiml ani rozhledny po cestě.
   Věnečky, buchta a kofola. To nás čekalo na další kontrole někde v Dolním Žlebu, kdy jsme vyprahle po všem sápali jako děti z Afriky, když uvidí oázu. Úžasná motivace vyměnit svítání po lesních stezkách za výstup směr Německo již za denního světla, kdy cesta nabízela skoro dětské rozjaření nad zurčením čisté řeky, zpíváním ptáků a přeskakování přírodních toků mezi kameny stezky. Naprostá lehkost, svoboda, energie a hlavně živočišnost. Za to to stojí být na světě.
  Počátek putování po Německu byl orientačně docela schůdný. Značky, terčíky i rozcestníky se daly správně určit a člověka výstupy na vrchol Grober Zschirnstein či působivou vyhlídku Kohlbornstein, bavily. Ovšem rozmočené namáhané nohy si vybíraly daň a já se potřebovala zbavit trochu bolesti přezutím. Avšak Zdenda nechtěl zastavit na vyhlídce, tudíž jsem posbírala zbytky sil a šmarovala, co to šlo, směr Bad Schadau na živou kontrolu.
   V tomto velkoměstě jsem konečně úlevou vydechla a po 35 km jsem si také opět sedla na zadek. Obdrželi jsme něco na zub, něco tekutého (myslím Mirinda a Kofola), další (denní) část itineráře a já tedy konečně vyměnila nohám ponožky i botky. Tudíž teď jsem zas mohla chodit jak v peřince ve svých starých dobrých Prestižkách. Holky moje zlaté.
   Zdenda se ještě pozdržel, ale já s Andrejem brzy vystřelila na další německé výstupy. Jedním z těch impozantních, a Ájův oblíbený, byl Lilienstein. Skalnatý kopec tyčící se mezi všemi ostatními obklopujícími Bad Schadau. Ač o něm Ája napovídal mnohé již před výstupem, vše při dosahování vrcholu popřel a spolu jsme si užívali vzdušné žebříky, nakloněné roviny a i prostý výhled do již slunečného dne. Ano, stálo to za to. 
   Teď zmíním své překvapení nad tím, jak jsou Němci vlastně ujetí. Při průchody mezi vesničkami jsem se nestačila divit množství velikonočních ozdob na zahrádkách a některé nevšední exponáty (např. slepice, altánek) prostě musela vyfotit. Také turistické značení, jak se brzy ukázalo v pravém světle, není jejich silnou stránkou. Vskutku šetří na barvách značek, co to jde, a tudíž asi i často rádi bloudí.
   Nyní popíšu, co mě ještě nadchlo. Byly to především skalní vyhlídky po dlouhém pásmu nad poutním místem Bastei, směr Schwedenlöcker, kde nás již Zdenda doprovázel. Tento nevšední zážitek jsem přirovnávala k Ibize. Dále je to jezero Amselsee v údolí skal, pak vyhlídka Hockstein či město Hohnstein, kdy sestupy a výstupy byly plné dobrodružství a konkrétně Hohnstein je město, kde jsem započala kufrování naší party a tudíž natahování tak krásně našlápnutého výletu. 
   Někde v těchto úsecích také volal Jarda, že nakonec skončil v Bad Schadau a jede domů. Možná dobře pro něj, jak jsme postupně usoudili.
   V dalších částech moc smíchu nebylo. Andrej maximálně přirovnával některé schodišťové stezky ve tmě druhé noci k Harrymu Potterovi, Zdenda dost nadával nad nejasnými cestami a já bojovala s krizí, kdy už ani Kitl nepomáhal.
   Nezapomenu na občerstvovačku, kterou jsme hrozně rádi viděli, ale také zároveň vymrzli s posledními porcemi již studené gulášovky. Nezapomenu na nekonečně klikatící se stezku "po červeném terčíku" kolem rozbouřené řeky v rozbahněných úzkých uličkách s přímými srázy k vodě a snahou kompenzace nebezpečí řetězy, směr Ulbersdorf. Počet projitých na chlup stejných mostů ani nechci znát. Nezapomenu na hodinové hledání cesty na 100. km, kdy jsme byli na pokraji rozhodnutí o ukončení úsilí. Nakonec však pomohl telefonát Olafovi. Ani na poslední hezkou a překvapivě jedinou (asi ani v Německu Olaf nepocítil potřebu přitěžovat turistickým cestám) kolmici přímo vzhůru na Wachberg a Zlodějské cesty do ČR - Mikulášovic - cíle.
   Závěrem mě napadá zhodnocení, že celý výlet byl prostě divný. Ať už si vzpomenu na cokoli, co se stalo. Stále to vše vstřebávám, stále jen kroutím hlavou a usmívám se. Protože to prostě stálo za to. Bahno, déšť, mlha, zima, Slunce, opar, kameny či příkré schody.
   Zdenda sice došel posledních 15 km až po pár hodinách spánku, ale stále ještě nebyl posledním účastníkem v cíli - úsměvné, no ne? 
   Jako 8. žena v cíli po 115 km o převýšení přes 4 400 m za 32 h 49 min, jsem hrdá. Aneb na závěr přikládám Olafovo heslo provázející nás po celý závod: "Na jaře je bahno všude."

Závěrečná fotka: