Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. Stovka Podyjím (Thayatal) 9. - 10. 9. 2016

13. 9. 2016

Na stovku v povodí řeky Dyje jsem se hrozně těšila z důvodu velmi skromného počtu účastníků, a to konečných 41. Velká změna oproti masové akci B7. A to jsem ještě nevěděla, že to bude moje nejvíce kufrovací stovka doposud.

V pátek vyjíždím ihned po práci a po cestě nabírám Dana v Mladé Boleslavi a Martina v Kolíně, který mě za volantem střídá až do vzdáleného Znojma. Přijíždíme doslova na knap a v rychlém sledu se během pár minut zcela připravujeme a kvaltujeme na autobus do Uherčic na start. Organizátor řeší veškeré trailové taškařiny za jízdy v buse, přičemž toho ze zadních pozic moc neslyšíme, jen děláme to, co ostatní a brzy s Evičkou přijímáme povzbuzující alias zabíjející půlečku tvrdšího alkoholu. Pivečko od Martina bohužel nestihlo k nám dokolovat.

Celá dobrodružná partička vypadala na startu asi takto:

Startovní fotka

Před 21:00 vystupujeme, probíhá rychlá kontrola čipu a itineráře s mapkou a už pozvolna vybíháme do noci. Popředí držím s Honzou, Hankou a Danem prvních asi 10 km, ale brzy se mi čelovky ztrácí v hustě zalesněném kopci a já začínám s osobními ztrácečkami. Dlouho jsem totiž byla úplně sama a náročná orientace byla podněcována tmou tmoucí bez záchytných bodů. První velký kufrovací omyl přišel těsně před první občerstvovačkou, kdy se ocitám v prudkém kopci na úplně jiné straně od Dyje. Díky rozšiřující se řece bylo brodění v údolí nemožné, tudíž se alternativně vracím a díky těžkému terénu se brzy řítím jako neřízená střela ze svahu, dokud mě nezastavuje napíchnutí podkolenní jamky na větší kus dřeva (asi větev). Pak už jen bolestivě překonávám poslední metry k pravé odbočce a zničeně se svaluji na lavičku u jídla a pití.

Vranov nad Dyjí zámekMusím uznat, únava přišla velmi brzy a vysílení podněcovala i bolest zraněné nohy. To ale naštěstí rozbíhám na dalších 20 km unaveného režimu. Potkávám tak Evičku a později Vítka. Ale nikoho se příliš nedržím, nebyla moc nálada. Trasa se tak měnila tou dobou od hradu ke hradu – Cornštejn-Bítov a pokračuje směrem na Vranov nad Dyjí a jeho přehradu. Mezitím se trochu vměšuji mezi chlapy a cestou potkáváme opilé rybáře, co nás nadšeně občerstvili úžasným vysněným chlazeným pivečkem. Ó jak blažený pocit v krku. A ještě to byl vtipný pokec – ale myslím, že si toho chlapi do rána moc nepamatovali. Každopádně děkuji za jejich blahodárnou pomoc. Další nadšení se dostavilo při tajné občerstvovací stanici pod palbou Ondry, kde pijeme ještě teplý slazený čaj.

Ledové slujeNěkde u Vranova se setkáváme opět s Evičkou a jejím parťákem. Hned se tak kufrovalo líp! Mě konkrétně se nohy rozběhly do Benátek – dokonce do kopce. Jinak bych ráda zmínila společnou alternativní cestu okolo statku kolem 3 bunkrů v divočině. Člověk se fakt nenudil… Další pokračování trasy dominovala červená turistická značka krásnými vyhlídkami a nepitnými prameny. Kupříkladu Ledové sluje mi zůstaly v paměti jako krásná lesní dominanta s ještě krásnějším výhledem.

Na Keplech (2. oficiální občerstvovací stanice) mě dohání Dan a odpočíváme natěšeně v přístřešku. Pokračujeme pak spolu dál s dalším kufrem cestou necestou na Hardeggskou vyhlídku na hranici s Rakouskem. Zde potkáváme asi nejvíce lidí, ale brzy se zase rozprcháváme. Nejvíc se to rozhodilo asi po překročení hranic, protože značení turistických tras v Rakousku bylo přímo zoufalé. Nebýt Vítka a Dana a jejich GPS souřadnic asi bych tam bloudila ještě v neděli. Rakušáci se se značením totiž moc nemažou: jedna nejednoznačná značka na začátku trasy a další až na jejím konci kdoví kde. Nehledě na jejich barvoslepost, kdy kupříkladu oranžová Umlaufjim přijde žlutě apod. K tomu se přidalo sluneční peklo a hnedka se vše odvíjelo jinak. Člověk se občas rozpouštěl ve vlastní šťávě. Na druhou stranu ta neskutečná smršť vyhlídek a památkových míst byla víc než úžasná, takže každá kapička potu za to stála. Vyjmenuji například Maxplateau, Hennerweg, Umlauf či Heiliger Stein (a Devět mlýnů zase v ČR). Každá z nich stála za každý výškový metr a každá mě nutila brát foťák do ruky. S vedrem jsme se s Vítkem na chvíli srovnali díky svlažení v nezkrotné Sealsfieldův kámenčerné a ledové Dyji. Jak nádherný pocit oproti rozpálené kůži. Poslední kilometry v Rakousku se ale odvíjejí téměř beze stínu směr vinice, a tak nás teplo ještě postihuje. Pod Šobesem se naposledy občerstvujeme a poté vydáváme vstříc neskutečně otravným mouchám do posledního velkého stoupání na Sealsfieldův kámen. Těsně před cílem ještě poznáváme Znojmo křížem krážem od kostela přes hradiště, kapli a náměstí.

Chlapi u prameneTímto bych ráda ocenila nádhernou trasu celého Podyjí, které dominují hlavně lesní stezky a cesty v travnatém terénu. Asfaltu nebylo moc, ale ani málo. Taky děkuji za báječnou společnost a Martinovo hlídání bludiček ze zadních řad. Bohužel chybělo často nutné doznačování, takže jsme všichni byli takové ztracené ovce. Zároveň i občerstvovací stanice byly daleko od sebe a síly často docházely dřív. Ale vcelku fantastický zážitek na první ročník!

Divoké kočkyPoprvé bez hůlek a kompresek se „chlubím“ 2. místem mezi ženami na oficiálních 110 km s 3 200 m převýšením za předlouhých 22 h 59 min. Samozřejmě v cíli jsme si již pivo pěkně všichni za odměnu dopřáli.

 

 

 

 

Závěrečná fotka:

Závěrečná fotka

 

Náhledy fotografií ze složky Stovka Podyjím 2016