ULTRA TRAILS

Stovkařský maniak – jak jinak nazvat člověka, jež se i přes evidentní příznaky nemoci vydává na daleký závod. Navzdory všemu ji dokončí a ještě v plánovaném limitu.

Před závodem mi většinou dobře nebývá, ale tentokrát těžko vstávám i z postele a je mi na umření. Skvělý začátek, no ne? Hlavu zaplácávám myšlenkami na přírodu, psychický odpočinek a na to, že je vše zařízené, zaplacené, připravené k výletu. Ve Vítkově se tedy loučím se sestrou a synovci, nedávám na sobě nic znát a po dlouhé době se vydávám na cestu na trail s Českými dráhami. Tentokrát nabírám směr až na východ Slovenska do Prešova, tudíž nevyhnutelně absolvuji několik přestupů včetně typických zpoždění, ale nakonec se stejně plánovaně setkávám ve vlaku s Evičkou a kus Slovenska tak projíždíme společně. Máme si toho ale tolik co říct, takže cesta pěkně ubíhala 

Po šesté hodině večerní zaujímáme místo na bobku na zemi před prezentací ve školním internátě Mladosť a vstřebáváme atmosféru. Po chvíli aklimatizace už slavíme kalíškem svůj příjezd na budúce pretek na popud Bela. Nedá se odmítnout. Po obdržení čipu a itineráře se ubytováváme na internátě ve společném pokoji pro 3 ultraženy, poznávám Máriu a po dlouhých pokusech o spánek usínáme ve víru sdílených závodních vzpomínek.

Budík vo štyri ráno působí jako facka na ránu, přesto se v pozvolném tempu začínám chystat. Protože ale onen knedlík v krku se mě ne a ne vzdát, snídám jen poskrovnu s malými polykacími obtížemi a brzy už si to šmaruji na start, kde odevzdávám dropbag a batoh na převoz, zdravím ostatní stovkařské blázny, protahuji ztuhlé svaly a zamyšleně pohlížím do startovního kopce.

6:00 Belo křičí do chumlu nažhavených sportovců „Teď“ a vybíhám v popředí do schodů ke Kalvárii. Tentokrát mi hlavou neletěly žádné otázky typu, co tam vlastně dělám. Já to věděla zcela přesně.

Trasa tedy začala úžasně a takto nadšená jsem z ní vlastně byla až do konce. Přestože tou dobou už mi kamínky posledních kilometrů bez vyzvání masírovaly bolavá chodidla.

Prvních 26 km do občerstvovačky v Kysaku sice byly rozbíhací, ale zato rychlostně nejlepší. Spoustu lidí podobně naladěných, přenádherné stezky lesního i lučního charakteru a stín. Konkrétně jsem míjela Malkovskou horku, Šašíky, Ščerbovu horu a vyhlídku na Skalce, kde si natěšeně pořizuji fotku Slovenského Rudohorie. Seběhem na občerstvovačku se do mě vpíjí další dávka euforie a když ji vidím vlastním zrakem, mám úsměv od ucha k uchu. Vše na co si člověk vzpomene! Od šťavnatého ovoce přes chleba, cukr, sůl, hořčík až k slaným dobrotám. Takto luxusně vyzerala ale každá z nich a vždy všeho dostatek. To se člověk pokaždé těšil! Konkrétně na této také trochu doplňuji camel a bez zbytečných manýrů zas pokračuji do dalších kopců.

Přichází první krize výšlapů, ale samota od tajné fotky z Kysackého hradu s kontrolou „Polievku“ mi teraz bodla. Tady jen odkaz vystihující mé rozpoložení aneb „There’s no place I’d rather be…“: https://www.youtube.com/watch?v=m-M1AtrxztU. Míjím Prielohy a Sedlo Repy, kde mi ale nečekaně dochází pití. Naléhavost problému brzy znatelně pociťuji a tak jedu na doraz. Do dřevěného přístřešku v Jahodné sbíhám s naprosto vyschlým hrdlem a několik minut jen piji vše, co mi přijde pod ruku a pak znaveně sedám. Zároveň se zase scházím s Evičkou, Dalíkem a Ondrou. Od nedaleké krčmy, kde bezbožně hltám vychlazené pivo, bojujeme spolu, dokud jsem neodpadla v zapomnění.

Pár slov věnuji nastínění problémů, jež se mi nastřádaly v kilometrech před Kojšovem. Nejvíc mi asi ublížilo zdolávání těžkého terénu ve velmi strmém svahu. Ne že bych na to už nebyla zvyklá, ale v botě levé nohy mě začínají omezovat v bezbolestném pohybu dva nevhodné puchýřky a navíc si při vyrovnávání svahu pořád dokola kotník té samé nohy zvrtávám. K tomu pár polomů ne zrovna lehce zdolatelných pro mé krátké nožky, nečekané ženské problémy provázené bolestí nejen zad a výsledkem tudíž nalomená psychika.

V Kojšove téměř nemluvím, vděčně se převlékám díky dropbagu, vyslechnu si pár slov o nadcházejícím a vyrážím rozchodit vzpurnou náladu. Rozcházím ji hnedka kufrováním z vesnice ve špatném směru a rozčílení je na světě. Nedaří se mi, a tak jen mlčky pokračuji konečně správnou cestou, na kterou taktéž vracím Ondru. Ale protože nestihl tolik zabloudit, situaci si plně vynahrazuje na červené značce směr Kojšovská hoľa hned vícekrát. Já si stoupám svým tempem bez zbytečných kroků navíc a postupně tuším, že to bude nejbrutálnější výstup celého závodu. Po krátkém osvěžujícím dešti s výškovými metry houstne hmla a zvedá se studený vítr. Já frajerka kašlu na šátek a z vrcholu hbitě sbíhám s orientační pomocí Julky do Spálenice a pak do Zlaté Idky na chatu s občerstvením již pohlcené do tmy.

Díky nastartovanému tělu a mysli nesedím, jen bolestivě polykám pár dobrot, obdivuhodně koukám na závodníka skákající salta a brzy za ním vyrážím opět dál vstříc Sedlu Podkova a Sedlu pod Bielou skálou. Od krásného přebrodění řeky mě stezka po Belových odrazkách hrozně baví a když už nemůžu běžet, prostě si zaujatě jdu vycházkovým krokem jemné výškové metry plné svítících smajlíků a uklidňujícího větru v naprosto úžasné kombinaci, která mě nutí přemýšlet nad existenčními otázkami. Proč že mě vlastně tohle naplňuje a baví? Proč když závod vždy dokončím v sebezuboženějším stavu, tak se těším na další? Odpověď mi potvrzuje atmosféra vběhu do cíle, ke které se brzy dostanu.

V Bukovci potkávám onoho saltistu, zda se může přidat k parťáctví na posledních asi 20 km. Na posledním nočním obžerství se dozvídám, že tento extremista vybíhal právě s onou koňskou hlavou, jež jsem při startu zahlédla. Takto odpočíváme, sbíráme síly, já zápasím se zimnicí a oteklým krkem, při tom se bavíme ve skvělé společnosti obsluhy a brzy se zas vykopáváme dál. Už naposled.

Po celkem rovných 20 předcházejících km se mé dva ztuhlé pahýly těžko rozpohybovávají. Nejdřív zahřívací kopec na Sedlo pod Kamenným hrbom, pak sestup na Čermeľ, kde opět oddychuji na lavičce kvůli rozdrbaným šlapkám a spánkové krizi, a nakonec už jen poslední výstup na Vyhlídkovou věž na Hradovej alá inspirace Olafem na závěr. Poslední kontroly zapisujeme a už honíme čas, abychom do 6 ranní doběhli. Seběh je před kúpaliskem Ryba-Anička romanticky zpestřen alejí svíček podél schodů jako při cestě k oltáři a já navzdory všemu, co mám za sebou, zněžním a oči se zalévají slzami. Ano, tohle byl jasný detail, který mě utvrdil v mých myšlenkách. Každá žena totiž chce být milována. A pokud není, třeba i dlouhodobě, vyhledává lásku jinde. Já konkrétně ji vždy najdu v divoké přírodě, mezi lidmi stejně naladěnými a těmi, co si nás váží a dělají pro nás první poslední. Ani se nemusíme více znát, stačí se potkat na trase, na občerstvovačkách nebo v cíli, kde panuje láska k hezkému i nehezkému a nacházíte jen samý srdečný úsměv.

Dobíhám šťastná, spokojená a uvolněná s jasnou myslí. Navzdory všemu si vážím každého metru preteku a děkuji za něj. Taktéž si vážím hezkého přivítání s obětavostí a starostlivostí organizátora, který už takto taky nalítal pár kilometrů a hlavně si opět získávám respekt ke své osobě. Naprosto úžasně strávený čas okořeněný úžasnými lidmi a úžasnou atmosférou. Jsem ráda, že jsem tu dálku jela, dala si 121 km o převýšení cca 5 219 m za krásných 23 h 43 min jako 5. žena v cíli. Belo mi po sprše objednává taxík na nádraží, loučím se a odjíždím nazpět napříč Slovenskem vlakem a napříč Českem autem až do Liberce. Aneb cestovní den z východu Slovenska na západ Česka.

Závěrečná fotka: