Jdi na obsah Jdi na menu

27. Den cesty - jaro 29. - 30. 4. 2017 - Rovnej jako šíp

10. 5. 2017

Den cesty – oblíbená punková akce konaná 2x do roka, kdy každoročně org mění trasu. Akce je nezajištěná, startovní poplatek symbolické hodnoty 50 Kč pokrývá rozvěšování kontrol a obdržení itineráře.

Letošní vlhkej punk začal netradičně v Ostravě - Porubě v malebné Ostravský stožármyslivně na okraji slezského velkoměsta. Cíl byl pro případné vesmírné střely naplánován až do 200 km vzdálené České Třebové, kam po 24 h lze jen doletět. Takže já byla skromnější a realističtější, tudíž jsem si dopředu jen zlehka zjistila možnosti ukončení – ale vše je vždy jiné až na místě.

Do Moravskoslezského kraje na víkend cestuji autem, přičemž spánek jsem realizovala ve své pohodlné posteli u rodičů. Nebyl sice nějak obzvlášť dlouhý, ale holt na start se po ránu i rozespalá mumie musí nějak dopravit. V Ostravě ještě zvládám krátkou návštěvu z minulosti a u myslivny čekám se sympatickým účastníkem na ostatní paka za současného ranního polemizování.

Když dochází další známé bláznivé duše, polemika jde stranou a rozhodně se upisuji ďáblovi jménem „Gimli“ svým podpisem. A pak už to jde ráz naráz a při překvapivém „start“ se teda pozvolně zvedáme vstříc nekonečné Selfiecestě. Nebo vlastně konečné kdykoli – a to je pozitivní pohled na věc J

S Jirkou se nějak rozbíháme a po chvíli vedeme celý chuml… opravdu jen na chvíli… ale stíháme selfie! No a pak už to byl jen samý testosteron přede mnou, za mnou, vedle mě… nade mnou ani pode mnou bohužel ne… No a s tím spojená prdel po celou dobu – myslím tím srandu. Asi fotky napovídají vše, když člověk vidí blažené úsměvy běžců na 200 km výletě. Příčina? No první příčinou budou pivní kvasinky a tou druhou… kdo neviděl video, tak prostě celotrasovej vlhkej punk. Říční brody, blátíčko, vodopády přes cesty, utopená cesta alá rýžová pole či snad sněhová nadílka na vodě… prostě jsme si šmakovali celou trasu a když už se náhodou boty trochu vyždímaly (přestala z nich proudem cákat voda), cesta nenechala nic dlouho na suchu a přišly další utopie. Takže chválím, protože takhle rozmočené tlapy po dobu 24 h, to chce prostě každej.

Jinak k oficiální trase – vedla na rozhlednu Šance, pak přes zámek Oderské vrchy(původně gotický hrad) Hradec nad Moravicí, zříceninu Vikštejn, přehrady Kružberk a Slezská Harta, vyhlídkové místo Velký Roudný a Slunečná až do Dětřichovic nad Bystřicí, kde byl parádní vlakový spoj do všech stran. Pro zájemce, co si chtěli v rozmočených botech ještě chvíli užít nebo pro ty, co si vážili pěkného nedělního počasí, trasa vedla ještě na Pomezí, pak na hrad Sovinec a dále přes Zábřeh do České Třebové.

Já si nejvíce užívala asi bažinato-sněhový seběh z Velkého Roudného, kde měl člověk pouze jedinou jistotu – že neuschne (a to ještě nebyl první máj). Jinak denní část byla boží díky exkluzivní testosteronové společnosti PivoJirky, Tomáše, Honzy a občas Ondry. Vážím si toho, protože s přáteli to má vždy jiný rozměr a aspoň mě někdo nutil popoběhnout. Ještěže jim se moc běhat nechtělo, jinak bych opět sama vlála daleko za nimi. Také jsem vděčná rodičům, kteří mi přijeli udělat k Vikštejnu osobní občerstvovačku – tedy domácí vývar a koláčky (ty byly spíš pro chlapy), já už tou dobou scvrklý žaludek nepřemluvila ani na větší dávku polévky. Ale bylo to super, takhle poprvé mít, na koho se obrátit. Zároveň jim děkuji, že byli ochotni vyzvednout vyšťavený pozůstatek jindy aktivní romantické ženy ve vesnici Huzová. Tento pozůstatek byl ale tentokrát naprosto spokojen a vysmátý ze svého stavu jak lečo. Bez této podpory bych si od Dětřichovic na vycházku asi už nevyšla.

 Ještě bych ráda poděkovala za možnost bloudění kolem přehradyZávěrečná Kružberk, asi si jen málokdo jen tak chodí kolem přehrady pořád dokola… asi protože mě ten svět tak baví. A když jsme byli u těch známostí, tak jsem po 8 letech mimo jiné potkala svého bývalého přítele (prvního), který mě možná v oné poslední možné občerstvovačce v Kružberku těžce poznával po těch letech. Nedivím se mu, tenkrát jsem nebývala tak udýchaná a zapocená :-P Snad nad tím hloub dloumal…

No a také jsem poznala nové běžecké tváře, mezi nimi Martina a Dalibora – gratuluji k výsledku, i když Martina pak chytly nějaké problémy a předčasněji ukončil. Já se docourala až na 114,5 km vzdálený rozcestník a pak se vrátila do Huzové, kde na mě čekalo vyhřáté ferrarri v bavlnce. Kecám, jen Škoda auto. No čas jsem lehce zkrátila na 23 h 5 min, protože jsem se už moc těšila na oběd a na horkou vanu. Ale dle výsledkové listiny jsem došla/doběhla z žen nejdál.

Závěrečné foto (bude brzy i s diplomem).

 

Náhledy fotografií ze složky Den cesty 2017