Jdi na obsah Jdi na menu
 


24. 100 Jarním Šluknovskem 14. - 15. 4. 2017

16. 4. 2017

              Česko-Saské Švýcarsko je jedno z nejpozoruhodnějších míst v pohraničí s Německem. Schody, skály, vzdušné žebříky – to je něco pro můj strach z pádu z výšky. A to je také důvod, proč jsem se vrátila po roce i na tuto stovku. Mimo jiné organizátorem je oblíbená olafopartička J

                S Vláďou a Míšou přijíždíme v mé zelené káře P106 již ve ČT večer, dáváme jídlo v restauraci s megaporcemi a pak to valíme nacpaní k prasknutí zpět ke spacákům. Jen pro doplnění – Vláďa jel na stovku i s vyvrtnutým kotníkem, který po 2 dnech ne a ne splasknout. Jo asi při příští party potřebuje někoho na hlídání hladinky alkoholu ;)Schrammstein

                Je PÁ 4:00 a budík nekompromisně drnčí jak splašený. Ano tentokrát startujeme takto neobvykle z důvodu zákazu pohybu v Saském Švýcarsku po 22-hé hodině. Sice mi tyto starty nevyhovují, ale člověk se s tím musí nějak poprat a vytáhnout z nabídky dne co nejdelší trasu. Takže prezence, chystání, záchod a už stojím u startovní pásky pro blbečky. A je to tu – vybíhám skrz Zlodějskou stezku do Německa, kde je to debilní značení. Přichází první kufr, ale naštěstí jen 200 m, a pak už se pro případ držím známých tváří pro minimalizaci bloudění.

V 1. části – denní – takto zdolávám spoustu nádherných vyhlídek, Schody z nebeskal, žebříků, schodů, vrcholů a dokonce jednu skalní jeskyni. Nejtěžšími výstupy byl asi Schrammstein, který byl čistě technickou proplétačkou skal a pak stoupání soutěskou na Hermannseck, kde jsem opět byla za hranicí výškového komfortu. Velmi úzké žebříkovité schody mezi dvěma skalami bez možnosti úchytu, dokonce se tam někteří svým tělesným objemem zachytávali. Lezla jsme tudy jak kardiak po propařené noci.

Samozřejmě v této části kufruji ještě jednou, tentokrát asi 2 km z důvodu přehlédnutí odbočky. To je asi ale nevyhnutelné, když nelze přidat k těmto místům žádné extra značení. Jinak po rozhlédnutí z Weifbergu si to opět šmaruji do Mikulášovic – pro tentokrát přestupní stanice s dalším bezvaWeifberg občerstvením (pro stovkaře). Škoda, že jsem tou dobou již měla místo žaludku scvrklou švestku bez chuti k jídlu… Tímto skončila velmi krásná část v Německých kopcích a skalách v úžasné atmosféře a minimálními problémy, které byly stále v rozmezí snesitelnosti na ultra. Kdyby tady stovka končila, byla by pro mě dosavadně nejkrásnějším zážitkem za letošek. Ale ona nekončila.

V Mikulášovicích po 65 ofiko km začínám cítit únavu a spacák láká. Zároveň se blíží noc a přicházím o dlouhodobou společnost Jirky Větvičky. Jsem sama, vybíhám ještě docela v pohodě na 37 km dlouhé kolečko přes další kus Německa. Do setmění mám v plánu sebrat ještě alespoň jednu kontrolu z 2. části. Již se orientuji jen podle itineráře a brzy špatně pochopím popsané indicie, což vede k logické chybě, špatnému odbočení a předpokladu kontroly na vrcholu, kdy po 1 h dlouhém stoupání se ocitám na Vachbergu. Zjišťuji, že zde vlastně vůbec být nemám. A do pr…. Zmatená, rozladěná volám o pomoc, přičemž Olaf mě posílá zcela zpět na rozcestí. Doběhnu, super, ale kam dál? Nemohla jsem pochopit, kam směřuje plánovaná trasa a tak se několikrát nechtěně vracím k onomu rozcestníku, než jsem konečně došla do Seibnitz a tam zase hledala pokračování turistické trasy. Další bloudění, další psychická námaha. Než jsem se správně napojila, přidala jsem si tak 5 h zmateného popobíhání, což mě naprosto zdeptalo k pláči a marnosti. Totiž téměř vše, co žena nechce, aby se na stovce stalo, se mi dělo. Ještě teď se divím, že jsem se fakt neotočila a nešla zpět do Mikulášovic.

Rozhledna - ledová jeskyněV dalším městečku Hohenbach jsem zastižena záchrannou duší Vítkem Zahrádkou při dumání na kameni. Nevěří svým očím a následně spojujeme zbytky sil v pokračování. Já byla ve stavu minimálně mluvící bytosti a bojovala s obrovskou únavou, ženskými potížemi, zimou z pomalého postupu a psychikou nablouděných kilometrů. Čas neřešíme, co chvíli to zalomíme na lavičce nebo v co největší nouzi dokonce v lese pod stromem jako dvě spadlé šišky. Takže vskutku nám ta noc nic moc zajímavého nepřinesla. Jen únavu a kufrování.

Ráno se s posledními obtížemi vyplazím na Tanečnici, čímž se Tanečniceprobírám z nočního transu, chytá mě vztek a do cíle tak v pohodě rychle docházíme. 13 h strávených na denní části 65 km dlouhé a s největším technickým převýšením jsem taktéž strávila na části noční dlouhé jen 37 km. Neporovnatelné, ale kdo nezažil, nepochopí. Hrdá nejsem, stále vstřebávám, ale jsem ráda za dokončení.

Vztek mě dohnal bez odpočinku za volant, kdy rozvážím rozespalé duše po Liberci a Jablonci. Večer na zlepšení nálady jdu na rande, v neděli zas sbírat odpady na parkoviště pod Ještědem po SkyRacu. Nic kromě duše a žaludku nebolí, a tak jsem završila cca 102 + 10 km o převýšení více než 4 050 m za 26 h 35 min, tedy o 6 h 14 min méně než v roce 2016 (mírný progres).

Děkuji moc za úžasné prostředí, podporu i občerstvovaly, z kterých jsem kromě polévek toho bohužel nebyla schopna víc pozřít. Ano, proto je pro mě tato stovka stovkou hubnoucí. V neposlední řadě děkuji i sobě a na závěr ještě jedna píseň: https://www.youtube.com/watch?v=NarGPAeha50.

Závěrečná fotka:

Závěrečná fotka

 

Náhledy fotografií ze složky Stovka Jarním Šluknovskem 2017