Jdi na obsah Jdi na menu
 


VOKOBER(G) 28. - 29. 1. 2017

8. 2. 2017

Již koncem ledna se objevila možnost vyzkoušet první rogainigový závod zařazený v CSUT. Co to jakože znamená? Nechci jako opička vypisovat, a tak kdo neví, ať se konkrétně k závodu informuje zde: http://www.sponateplice.cz/Vokoberg.html.

Protože je Vokoberg závod dvojic opírající se o jednotný čas 24 h, tak jsem spojila nakonec síly a elán s Danielem pod záštitou týmu „Spřátelená zvěř“ a lehce plánovali taktiku sběru kontrol. Chtěli jsme si spíš akci naplno užít a trochu si slibovali těch 11 kontrol (přičemž už předem jsme počítali s tím, že to nebude jednoduché), a při nejlepším mezi nimi i 5 výstupů na Milešovku. Ovšem vše se odvíjelo v závislosti na aktuálních podmínkách, kontrolních bodech a fyzickému a psychickému stavu týmu.

Předstartovní plányV sobotu již od 5 h rána cestuji vlakem směr hrad Doubravka v Teplicích, abych zde mohla 9:50 vystartovat. Daniel lehce zaspal, a tak přichvátá na poslední chvíli a těsně před startem se dozvídáme ještě novou možnost využít vlakového spoje směr Bílina až Most. Když nám pak rozdali karty s kontrolními body, tak jsme pochopili proč. Kostky byly vrženy, ale přesto jsme se rozhodli spoje nevyužít. Přišlo nám to zbabělé. Ale možná jsme prohloupili, kdo ví.

Námi zvolená trasa nakonec nebyla až tak šťastná. Často bylo nutné využít silnic, kolejí, prošlapávat turistickou značku. Přičemž orientace byla ztížená podmínkami počasí a hledáním cest co nejvíce mimo E442. Často jsme hledali, kde se vůbec nacházíme a jak moc jsme se opět vychýlili z plánu. Prostě opravdový terén mi vyloženě chyběl, bylo ho málo, a to především při přesunu mezi kontrolami.

KaňkovNaše cesty tedy směřovaly na Husův vrch, pak vrchol Kaňkov a Bořeň u Bíliny (Bořeň byl jeden z těch nejhezčích výstupů), následovaný putováním na Hradišťany a přes Milešov na Milešovku. Přestože jsme v Bílině obědvali a zastavovali pak ještě v jedné hospodě, chybělo nám teplo. Konkrétně na Milešovku jsem dorazila ve stavu spíš rozložených Lego kostek než ve stavu pro mě důstojného ultra běžce. Daniel byl také postižen zimou, únavou a hlavně psychickou újmou alá „moc mě to po tom asfaltu nebaví“. Takže nebylo moc co rozmýšlet a na Milešovce v teple hospody jsme si přes noc poseděli pěkné 3 h. Jako jeskyňky, co se přišly ohřát „jen jedním prstíčkem“. No aspoň jsem nezahálela a luštila velmi obohacující kvíz pořadatele a mimo jiné provokovala ostatní bojovníky svou leností.

ZávěrečnáVe skutečnosti nás to mrzelo, ale zdraví je přednější a nikdo nás už přece jen nehonil. 11 kontrol opravdu nebylo v našich silách stihnout. Přesto jsme se ve 3 h vyklubali ven a přes poslední (a nejkrásnější) „vrchol“ Chotyně si to šmarovali již do cíle na Doubravku v čase o cca 3 h lepším. A proč že Chotyně pro mě vyhrála? Na webu jsme se během cesty dočetli, že nahoru vede pouze neznačená pěšinka od východu. Nám se to ale nechtělo celé sprostě obcházet, tudíž po krásném přebrodění potoka Bořislavského jsme si to v místní divočině vyšlapali tzv. „olafovsky“ kolmo vzhůru ze západu. Aspoň trochu zábavy na závěr, takže doporučuji! Od příštího roku tudy povede oficiální značená turistická trasa J

A jaký byl tedy náš výsledek? Krásných 6 vrcholů obodovaných celkově 380 nasbíranými body v čase něco přes 21 h a za to 8. místo v kategorii. I tak jsme měli v nohách něco kolem 80 km, ale v cíli jsme byli docela odpočatí a svěží (tedy aspoň já). Na závěr bych ráda poděkovala organizaci (doufám, že příští rok budou body lépe rozmístěné :)) a taky za tu haldu jídla v cíli a hlavně obsluhu jak kolem anglického krále! Takže spokojenost!

Pamětní list:

Pamětní list

 

Náhledy fotografií ze složky Vokoberg 2017