ULTRA TRAILS

 Po 16 letech obnovená stovka v Brdech mě velmi rychle nalákala. Zvlášť, když organizátorem je Jirka Větvička aneb častý ultratrailový spoluběžec. A tak i přes bolavý kotník, jež jsem přes týden stihla vyléčit jen do fáze nekulhající postižené srnky, stojím po 5 h jízdy vlakem na startu další šílenosti v Mníšku pod Brdy.

Start divé zvěře ve 23:00 mě vyhnal z teplého spacáku do Brdských kopců, i tentokrát statečně bez hůlek. Nebo snad čirá lidská hloupost? Uvidíme J Co 2 – 5 km se zastavuji kvůli kontrolám, jež jsou velmi hustě zastoupeny. A ne všechna umístění byla jednoznačná, takže o srandu bylo bezpečně postaráno. Stejně husté ale bylo značení trasy, jelikož ačkoli sem tam vedla trasa i po nudných turistických značkách, Jirka měl téměř celou trasu značenou Olafo-Jirkovským stylem. Jen málokdy bylo třeba žhavit mapy nebo složitě luštit 3-stránkový itinerář, což samozřejmě vedlo k minimalizaci bloudění – díky Bohu za to!

Co se týče noční části, nejsem příliš spokojená. Po rozběhu se mi stupňuje bolest v postiženém kotníku exponenciálním průběhem, že až na 20. km mám pocit, že bych se ho raději zbavila. Ale člověk ho potřebuje, pokud chce pokračovat… Deprese z plánovaného předčasného ukončení mi zatemňovala mozek, načež jsem postrádala i smysl pro komunikaci. Na 30. km se ale situace mění a bolest ustává. Naštěstí ne za ceny většího otoku. Žeby adaptace? Nebo možná jen psychické přesvědčení silné vůle. Kdoví J Každopádně takto pomalu míjím vrchol Hvíždinec, Kamenný, Pišťák, Babku či Brdo. Za svítání se má kulhavá chůze vrací zpět k běžecké alternativě a začínám si i užívat okolí – Hradec, Studený vrch, Malá a Velká Baba a nakonec proslulý a oblíbený Písek. Tento úsek mě mimo jiné zavedl zpět o 1,5 roku v rámci vzpomínek na Pražskou stovku – Trans Brdy, jež jsem bohužel po 90 km vzdala.

Denní část byla i zábavnější z důvodu nahánění se s Michalem. Všichni asi víme, jak rád mě předbíhá. A tak mu to moc neusnadňuji a docela se ho držím téměř až do konce. Asi není zvyklý na to, že by ho proháněla holka  Třeba mě za to nemá rád, ale tato chlapská egoistická hra mě prostě baví. K tomu mě inspiruje následující video: https://www.youtube.com/watch?v=MwLdLoP0Uiw. Navíc krásně se do toho vyjasnilo (někdy Slunce pálilo až moc), a tak trávím příjemný den se spoluběžci. Z baru Tequila mě nohy zavádějí na Plešivec, Slonovec a přes Dominikální paseky až do Kuchyňky. Posléze následoval vrchol Kazatelna, Podleský vrch a z něj kolmý sešup k rozdělení cest na 2 varianty. Ta těžší vedla přes nedoporučované suťové pole a byla o 1,5 km delší. Lehčí varianta zase skýtala 20 min penalizaci za chybějící kontrolu. Vybrala jsem si lehčí… ne že bych se nevyhecovala, ale spíš z důvodu zdravotních jsem tentokrát dala na rozum a šla cestou nejmenšího odporu. Nohy už totiž dost bolely z drsného trailového povrchu často ve formě polámaných větví, děr a neforemných kamenů schovaných pod podzimním listím. Zdolávám ale poslední výstup přes Krámy až na Pleš a pak s Ondrou dobíháme do cílové rovinky 120 km s 3 900 m převýšení za 22 h 13 min i s penalizací na 2. místě mezi ženami.

Tímto děkuji organizátorům a sobě za úžasný víkend, jež mě opět posunul o krok dále a gratuluji všem, kteří se vůbec postavili na start této krásné trailové stovky. Aneb zase trochu jiný styl. Jinak kotník regeneruji následující týden v Petrohradě a uvažuji nad účastí jarního Dne cesty.

Závěrečná fotka: