ULTRA TRAILS

Kanáry – destinace, jež je hojně oblíbená pro své umístění v teplých oceánských vodách kousek od Saharských podmínek. Ale že ostrov opanuje krásnými vrcholy sopečných kuželů, to ocení jen málokdo.

A tak se dostávám k přihlašování na ultra akci Transgrancanaria na podzim 2017, bookování letenek, ubytka a auta v lednu a 22. 2. odlétám do dalekého španělského letiště Las Palmas přes nizozemský Eidnhoven. Po ostrově si to frčím novým nafťákem Citroen C3 s turbo motorem a parkuji u svého levného apartmánu v oblasti Tarifa Baja. Jednalo se o rodinný dům s úžasnými španělskými obyvateli a takovou rádoby hradní věžičkou, kde jsem se vešla akorát já a moje maličkost. Můj princeznovský kamrlík mi tedy poskytuje útočiště jak před závodem, tak i po něm. A ačkoli to bylo asi nejlevnější ubytování na ostrově, tak jsem byla maximálně spokojená s čistotou, výhledem, samostatností.

V pátek si pěkně vyspávám celých 11 h, ale vůbec si nestěžuji. Snídám své zásoby (jelikož bydlím v tak prestižní části, že nemá ani supermarket), odpočívám a chystám se na výlet na jih ostrova do Maspalomas. Celou cestu mi chčije, tak se nemůžu dočkat závodu. Vzrušením na to docela šlapu, a tak brzy parkuji u hotelu Oasis blízko Expomeloneras, kde je registrace a také cíl. Nakupuji také něco do žaludku, domlouvám se s Evčou a Markem (kteří jsou také na ostrově) a pak navzdory výletnímu deštivému počasí schovávám hlavu v autě a spím jak mimino.

Kolem 18:00 se oficiálně chystám, připínám startovní číslo 581 s jménem Wolfspider a 20:00 hromadně odjíždíme kyvadlovou dopravou na startovní plážové místo Las Canteras přes celý ostrov. To už mi ale dělají společnost oba čeští reprezentanti, a tak se spoluběžci v našem autobuse moc nevyspali pod návalem našich blbých vtipů.

Pláž je plná života a bavíme se asi 2 h místním festivalovým programem. Kanařané ten závod opravdu nějak prožívají. Ale bylo to fakt super uvolnění před masivním startem.

Odbíjí 23:00, sleduji ohňostroj a po pár metrech chůze v davu vybíhám po pláži. No řeknu, že jsem si ty 4 km po tom písku docela dlouho pamatovala, než se mi všechny částečky vytřepaly z bot. Ale mělo to své kouzlo, když člověk běží po osvícené pláži plné fanoušků a zprava bičují oceánské vlny o břeh. Co jsem ještě oceňovala, že jsem konečně na zahraničním ultra, které někdo logicky promyslel. Startovali jsme v noci, první část byla prakticky rozbíhací s ne tak brutálním převýšením a navíc bylo povinné červené zadní světlo, což při esovitém stoupání způsobilo efekt pohybujícího se červeného hada. Opravdová romantika a magie. Navíc po celé trase byli fandící starousedlíci a support. Jakoby byl celý ostrov kvůli závodu na nohou.

Teď něco k perfektně značené trase. Až na první občerstvovačku byly úseky mezi kontrolami vzdálené cca 12 km, což jsem velmi ocenila zvlášť v obtížnějších úsecích. Hrozně jsem obdivovala prudké asfaltové cesty a teda klobouk dolů před těmi auty, co to musí vyjíždět. Mě stačila chůze. Jinak prvních 40 km zdolávám za pěkných 6 h, akorát do svítání. Docela rychlý úsek, no ne? No hřebínek mi brzy spadl, protože dalších 40 km mi řádně masírovaly nejen stehenní svaly, ale hlavně žaludek. Zároveň ale šlo o nádhernou trasu přes tajuplné lesy, kopce o magických výhledech za krásného slunečného dne, skalnaté vrcholy nebo blátivé úseky, jež bych bez hůlek asi sjížděla přímo po prdeli. Nutno ale podotknout, že jsem se nevyhla mega krizi 80.-tého kilometru. Zrovna šlo o nejtěžší nekonečný stoupák z Tejedy na Garaňón, když mi žaludek odmítal poskytnout jakoukoli oporu. Co 5 min sedím na šutru, pokud možno ve stínu, a rozdýchávám nedostatek energie jak astmatik při záchvatu. Tvrdohlavě ale bojuji navzdory nalomené morálky a vrchol zdolávám, a dokonce ještě před časovým limitem (což mě do té doby vůbec netrápilo). Poté se vzpamatovávám na občerstvovačce a pokračuji již lehčími úseky, převážně klesající, jen s mírnějším občasným stoupáním. Chvíli dělám společnost španělovi, pak se zase chvíli zavěšuji na doběhnuvší známé české tváře obou přátel. Sestup ale není tak rychlý, jak jsem předpokládala. Nejdřív nás zpomalují řeky proudy přímo ve stezce a posléze technické výškové metry nejdříve s bílými kameny cik cak a pak masážními oblíky na závěrečném sestupu. K tomu jsem již opět obklopena tmou, opět na mě padá déšť, který rozbahňuje sestup, a tak už se spíš flákám druhou nocí směr cíl. V Maspalomas konečně na poslední občerstvovačce objevuji pivo! Smůla byla v tom, že budu brzy řídit, a tak si jej už dát nemůžu. Poslední kilometry jsou víceméně podivné. Organizátoři nás nepochopitelně ženou do vyschlých koryt řek, kde se hromadí snad největší bordel města. Ale doprovází mě německý běžec Iglesias, a tak jsem ráda, že pod těmi temnými mosty nemusím lozit sama. Navíc díky němu rozbíhám poslední cílové metry a bránu míjím 11 min před oficiálním limitem jako poslední dokončivší žena velkého závodu série Ultra-Trail^® Worldtour.

Je třeba to tedy shrnout. 126,2 km s převýšením okolo 7,5 km za 29 h 49 min. Nepopsatelné pocity a hromada děkovných signálů jak k organizaci, tak přírodě, spoluběžcům a hlavně k sobě samé, že jsem to nevzdala. Maximální spokojenost a hrdost na chvíli nosit získané sportovní doplňky.

Po závodě na mě však padá únava, na ztuhlých a přemasírovaných končetinách dokulhávám k autu a dávám 2 h spánku. Pak se převlékám, koupu v divokém oceánu a jedu do apartmánu, kde mě čekala sprcha a postel. Druhý den ráno se loučím s rodinkou, vracím auto a kolem oběda odlétám. Byl to asi skok o necelých 40°C. Z pocitových 25°C v Las Palmas přes 0°C a padající sníh v Londýně až do -18°C v Praze. V noci si zmrzlá přidávám ještě cestu autem z letiště do Liberce a padám na 4 h spánku před prací. Takže člověk se ani nenaděje a je zase v kolotoči. Svaly potřebovaly asi 2-3 dny na regeneraci, ale na zimu jsem si zvykla asi až po týdnu. Každopádně hodnotím jako precizně organizovanou krátkou dovolenou. Adios!

Závěrečná fotka: