ULTRA TRAILS

Tak a je to tu – poslední letošní ultra, který si určitě užiji naplno. Bude to drsná 151 km dlouhá olafovina, a tak nemám přehnané nároky na svůj finish. Ale mám v plánu to pěkně rozběhnout a dokončit. Nebo žeby ne dostatečně?

Každopádně v pátek místo plánované dovolené pracuji. A co víc jedeme na vzorkování do oblíbeného Ústí nad Labem. Po návratu do Liberce beru saky paky, vyzvedávám v Liberci Martina, Vaška a Vašek Vláďu později v Turnově. A hurá do Modřan.

U Billy opouštím svého broučka, plná stesku po teplé posteli se přesouvám do autobusu, pak do vlaku ze Smíchova do Nezvěstic a nakonec kyvadlovou dopravou do Spáleného Poříčí na start této olafomaškarády. Bude dlouhý víkend, a tak se krátce poddávám únavě a pak se řádně chystám a krmím v nechutné frontě na registraci. Trošku pak nestíhám, ale při současném popobíhání jsem přece jen na startu včas. I zrádce Robert tentokrát startuje. Jeho smůla, že se s námi nesvezl do Modřan – sám přišel dobrovolně o cukroví.

Je hodně teplo, a tak vyhrnuji rukávy, koukám na nebe oslněné startovním ohňostrojem a hned nato sprintem vybíhám. Hle celých 100 m a už tajná kontrola! Poprvé trhá startovní pole na připravené a překvapené (já byla obojí), takže brzy vbíhám do dalšího trhače – úzké uličky akorát tak pro jednoho, jež se stáčí kolem rybníků na první dva krásné kopce – Kokšín a Nad Maráskem. A pak už to začalo: asfalt. Ale ještě zvládnutelný.

Vrchol Třemšín se mi také líbil – takové ty cesty bez cest (jestli si umíte představit). Kameny porostlé divokým mechem, překvapivé překážky, listí, kořeny, polomy, větve. To vše mě bavilo, jak se říká podle mého gusta. Jenže polámané kotníky mě nebavily. Špatné zvolená obuv mi to dávala docela sežrat, a to i na rovinatých nekonečných dálnicích alá asfalt. Tato éra mi brala kyslík ze vzduchu. Zoufale jsem koukala na mikro světýlka čelovek v dáli před sebou a modlila se za konec. Rozbitá, unavená, bolavá na kotnících a ani asfaltový nejvyšší vrchol Praha mi náladu nezvedá. Ledovatou silnici k občerstvovačce v Nepomuku jen dobelhávám bolestí a myslím na DNF.

Do hospody přibíhá Evča. Tváří se úplně stejně otráveně, jak já jsem se zrovna cítila. A tak nějak se „domlouváme“ na DNF v Jincích. Přece jen za chvíli je úsvit, navíc jsem se konečně přezula do svých oblíbenkyň, takže se kotník pomalu vyběhává. Ovšem asfaltové úseky mě stále nepřesvědčují o neukončení. Míjím (tou dobou už s Evčou) vrchol Třemošná a Kazatelna, pak dobíjím baterky na Kristinině občerstvovačce a přes Klouček dobíhám do Jinců před 11 h.

Jsem nalomená, ne že ne, ale s Evkou díky krásnému počasí pokračujeme nakonec dál a užíváme si ještě aspoň část Olafovy trasy. Protože teprve teď se začala podobat jeho stylu. Taková zábavná, jak ji máme rádi. Ale rozbitou mysl už nepřemlouvá žádný z nádherných trailových vrcholů jako je Plešivec, Písek, Velká Baba či Studený vrch. V ukončení mě utvrzuje i zoufalý telefonát s Robem, jež nadává na sestup z Babky jako hrom. K tomu blížící se západ Slunce a rozverné kotníky. Holt Malý Chlumec se tedy stal mým cílem a ve třech si to razíme do Osova na vlak. Trochu si ještě pojezdíme mezi Lochovicemi a Zadní Třebaní a pak míříme konečně do Modřan.

Mrzí mě, že mi hvězdy nebyly nakloněny, ale když mě něco dlouho nebaví, tak jsem příliš otrávená, abych pokračovala dál. Užila jsem si krásných 90 km (krásných spíš ke konci) v Brdech přeplněných olafošipkami, o kterých se mi bude ještě dlouho zdát. Občerstvovačky mě krásně nesly od jedné ke druhé a všemožné povrchy pomáhaly masírovat nejen mysl. Všem děkuji za důvěru a podporu a omlouvám se za zklamání. Na druhou stranu jsem v cíli mohla vidět ty, co za jiných okolností nevidím. Gratuluji všem dokončivším!

90 km s cca 2 500 výškovými metry za necelých 17 h. Pamětní list uchován v batohu u Evči J See you next year!