Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. Transylvania 100k - 20. - 21. 5. 2017

29. 5. 2017

   Proč Transylvanie? Na myšlenku mě přivedl Robert, který shodou okolností nakonec nejel. Navíc má jedno z nejlevnějších zahraničních startovných a pěkné oficiální parametry cca 106 km s převýšením 6 850 m do 31 h se staly lákadlem, jemuž jsem neodolala. Myšlenku jsem šířila dále a nakonec se připojil Vláďa, Dan a Martin.Bran castle

  Cestu s neuvěřitelnými parametry 1 380 km realizujeme v mém malém francouzském vozítku, zeleném Peugeotu 106. Takže si každý může představit to všemocné pohodlí a radost v něm daleko cestovat. Docela ho teď zpětně lituji, ale zároveň chválím, protože až na jedno píchlé kolo cestou zpět to zvládl na výbornou. Vyrážím ve ČT ve 12:05, kdy jsem sotva ze sebe oklepala únavu z pracovní cesty do Lublaně a mířím na Bolku, pak Žamberk a posléze na české, slovenské, maďarské a rumunské dálnice. To nakonec byla nejlepší a nejrychlejší volba. Dojezd v Rumunsku byl zpestřen cestou bojových tanků, kdy Martin jen tak tak vyhýbá sopečné díry místních silnic a útočnou aktivitou několika divokých zubožených psů.

Bran castle    Do Branu dojíždíme s větším předčasem v PÁ ráno a chvíli se tak flákáme po turistickém městečku než se ubytujeme ve Vile Maria a odpočíváme. Odpoledne registrace, courání, špičková večeře v podobě červených slavností ve jménu hesla „udrž to v sobě“ a chystání na ráno.

  3:30 místního času budík (takže 2:30) a procházka 2 km na start k drákulovskému hradu Bran Castle (750 m.n.m.). Zdravím další české reprezentanty Evičku s Markem a než se protáhnu, už se vybíhá za tmy na místní masivy za motivačních tónů od AC/DC https://www.youtube.com/watch?v=gEPmA3USJdI. Na rozehřátí 1 500 výškových metrů. Jsem navlečená v povinném nepromokavém oblečení a v novém 5 l batohu si tahám zbytek povinné výbavy, z níž jsem nakonec použila max rukavice, čepici a hrníček. Každopádně brzy odhazuji svršek jak v předehře a přesto se mi nějak nechce dál běžet. Už v prvním kopci krize. Ale šílená. Byla jsem jak těžký astmatik, co si jde v záchvatu pro léky do schodů. Nepomáhal cukr, ani GT tablety, ani Výhled z La Stancialoe vera. Záchrana byla nakonec objevena v citronovém pivu, který jsem si shodou okolností přibrala pro chvíle nouze. Pomalu tak překonávám výškové metry a trochu se ztrácím, což naštěstí GPS navigace brzy utne. S limitem na krku a za současného předbíháni padesátkařemi sbíhám na první občerstvovačku. Hrozně se stydím za svůj výkon, ale pouští mě ještě dál na nejvyšší vrchol Omu 2 505 m.n.m, tedy dalších 750 výškových metrů.

    Teď začíná trochu divočina. Dostávám se z krize a popadá mě konečně dobrá nálada. Stoupám nad mraky po sněhu na nesmecích prudkým žlabem. Paráda! Směju se na všechny strany, začínám se v tom nacházet a pohlcuje mně vlhká mlha jak mlíko. Přioblékám se při prvních poryvech větru (dobře dělám), na vrcholu křičím číslo a ihned mě ženou v hustých podmínkách dále, CP Malaiestidolů pod horu na další hamu papu v 1 600 m.n.m. Konečně rozbíhám ztěžklé nohy techničtějším úsekem. Ale nic neobvyklého – šutry, louky, řeky brod do nádherného údolí s divokým ořem. Tolik mě lákalo osedlat si ho.

    Občerstvovačka Peştera úžasná! Už mám více než hodinu náskok před limitem, a tak se víc flákám. Počasí se ale začíná lehce kazit a krátce uvažuji nad možností transformace na 50 km trať. Ale cítím se skvěle, tak proč bych to dělala? Takže brzy stoupám sama technickou částí opět směr Omu. Přibývá vítr, déšť, kroupy. Postupně se přiostřuje, potkávám lidi jdoucí opačným směrem a ti mě ujišťují, že nahoře je lépe, tudíž pokračuji. Z deště je liják, z větru vichřice a brzy promokává i nepromokavá vrstva a klepu se zimou jak racek. K tomu začíná bouřit a ačkoli obvykle bouřky zbožňuji, tady to není sranda, mám strach. Vyšťavená vtrhávám do chatky na Baba Mare (2 300 m.n.m.) a dávám se dokupy. Trvá toBaba Mare příliš dlouho, počasí se nelepší, fyzický a psychický stav taky ne. Je tu pár turistů, kteří ale prchají dolů, a dva Rumuni, s kterými řeším aktuální situaci. Předpověď počasí bohužel však není nijak pozitivní. Má být jen hůře a celou noc. Vzdávám se pochybám a přemýšlím, co teď. Buď jít zpět dolů a pokračovat v 50-ti km trati (to jsem ale měla udělat už předtím), pak možnost pokračovat na Omu a riskovat, že to nezvládnu psychicky ani fyzicky, anebo ukončit závod hned a najít nejkratší možnou cestu do civilizace. Rumuni ji našli, a tak s těžkým srdcem v 15:00 ukončuji závod na 28 km a pokračuji dalších 9 km do Burçegi (970 m.n.m.). Přidali se i dva Španělé, kteří zbloudili z 50-kařské tratě (jakože nechtěla bych z 50-tky zbloudit na 100-ku surprise). Nevěděla jsem, co mě čeká, což bylo štěstí. Jinak bych totiž nejspíš nešla. Vybraná cesta byla cestou Sestupbojovníků, jako Transylvania proti tomu hadra. Už jak jsem se podívala do šílené propasti mezi dvěma horami, měla jsem závrať. Díky nesmekům, hůlkám a chlapům pomalu zvládám jednu ferratu po řetězech za druhou. Srdce v krku, kolena trochu protestují, křeč v krku z pohledů do maxi díry pode mnou a do toho pokračuje liják. Skály uklouzané, sníh přimrzlý, řetězy kluzké jakbysmet a nemálo křížků po cestě. Prý je tato trasa přes zimu uzavřena z důvodu bezpečnosti. Nedivím se. Stíhám asi jen 3 fotky, z nichž jedna zachycuje nádherný vodopád. A v tu chvíli jsem ráda, že tohle mohu vidět, zažít, překonat. Něco na trénink mého strachu z pádu z výšek. Ale znovu bych asi nešla J

Vodopád   V adrenalinové únavě docházím do města, potkávám Martina, Marka a Evičku a vysvětluji svůj směr. Přeji hodně štěstí, beru taxi do Branu (ještěže měl řidič kožené sedačky) a pak si dávám ještě 2 km k vile. Teplá sprcha, večeře, sleeping time.

  Ráno vyzvedávám naprosto zničeného Vláďu a pak volím regenerační procházku do blízkých kopců na rozmyšlenou. Pak dochází Dan (po svých), cestujeme na vyhlášení a zdravíme v cíli další české tváře. Oběd v restauraci a pak už jen poslouchání oddechů polomrtvol. Asi po 2 h spánku balíme saky paky a v NE 24:00 vyrážíme na daleký západ. Ani jsme se moc nevzdálili, a už stíhám píchnout kolo v báječných dírách po granátech. Nikdy bych nevěřila, že to řeknu… ale ó zlaté české silnice! Jen díky ochotného rumunského mladíka měníme kolo za Výletnírezervu, jež více než 20 let neviděla sluneční světlo a raději svěřuji kličkování mezi děrami Martinovi. Lepší silnice již sjíždím já a vezu chrápající auto přes země nezemě. Do ČR vjíždíme někdy po poledni a oddychujeme si.

  Shrnutí: ráda bych poděkovala spolujezdcům za skvělou společnost, Martinovi za GPS navigaci, dále za naprosto úžasný závod včetně povzbuzujících občerstvovaček a značení fáborkami, bez kterých bych musela držet navigaci ustavičně před sebou. Jako rumunské značení turistických cest je fakt trága. I když jsem ukončila a trochu mě to mrzí, tak přesto jsem ráda, že jsem se zachovala jako „dáma“ a včas se vzdala šílenství, jež by na mě čekalo. Za sobotu mám asi 39 km s 3 výškovými km za 11-12 h. Ráda se vrátím zpět. Ne kvůli té špíně, co Rumuni produkují ve městech, ale kvůli těm nádherným pahorkům, jež probouzejí úžas a respekt jen při pohledu a snad se i počasí umoudří a dovolí mi celou trasu zdolat. Zároveň takto smekám před těmi, co strach překonali a dokončili.

   Jedna pozávodní tematická: https://www.youtube.com/watch?v=VePxRghpXG0      

   Pozávodní foto:

Pozávodní foto

 

 

Náhledy fotografií ze složky Transylvanie 2017