Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. 100MKMK 19. - 20. 8. 2016

11. 7. 2016

Celodenní cestování do zahraničí vždy člověka tak vyždímá, proto tentokrát volím bohatou časovou rezervu a díky dobrému výběru vlakového a autobusového spojení ještě před startem absurdní zběsilosti v podobě 207 km alespoň zavírám oči a odpočívám v tělocvičně v Chtelnici.  

Proč jsem se vlastně přihlásila na takovou bláznovinu? Ač se nezdá, odpověď je jednoduchá. Stále hledám hranice svého těla a psychiky za prvé a za druhé pokud se budu cítit dobře, prostě budu pokračovat a pokud ne, vždycky se dá skončit. Aneb prostě první možnost závod nedokončit a přitom být hrdý sám na sebe.

Před startem v 22:00 vyslýchám v kruhu nabuzených přátel pár Slavových gest k trase, značení, kontrolám a občerstvovačkám. Hned nato se řadíme v minichumlu pár statečných na startovní čáru a brzy už naše těla pociťují již tak známý zahřívací pohyb směru neznámého. Ale něco je jinak než obvykle, když se najednou objevuji v čele celého hada. Mimo pár žíznivých jedinců, co zakotvili hned po startu na pivě, musím zvolnit, aby mě někdo předběhl a ukázal mi tak cestu. Moje tempo totiž není závislé na plánované vzdálenosti trasy, je vždy stejné. Takže ač si někdo myslí, že jsem vypálila, není tomu tak. Prostě jsem vyběhla jako jindy bez nějakého dopředného přemýšlení a ani zpomalovací práh neměl zamýšlený účinek.

By MartinNa trase, která nečekaně skončila pro mě již na 105.-tém km, se událo spoustu úžasných zážitků, které mě opět posunuly dále. Prvních cca 40 km bylo čistě běhacích s nepříliš četnými lesními stezkami, kdy většinu části rychle běžím, ať četný asfalt utíká. Od první občerstvovačky na 22.-hém km mě milosrdně doprovází Martin, aby mi přisvítil na cestu (čelovka již od startu překvapivě nenastartovala, tudíž jsem se držela buď běžců nebo nechtěně vybíjela mobil na úkor aspoň nějakého paprsku). Rychlé ubíhání kilometrů možná podněcoval i fakt, že Martinův pozvolný běh byl díky jeho dlouhým krokům pro mě sprintovou kategorií. Ale docela nám to klapalo.

VápennáDalších asi 60 km se již znamenitě naklánělo po vertikálách nahoru na kopec a zase dolů především v mátrovském křovinatém stylu. Pro mě to byla nejúžasnější část, přestože byla vlastně důvodem mého DNF. Většinu z tohoto úseku trávím s Martinem ve víru vtípků, vzpomínek a kufrování. Ano ano, moc jsme se zakecali a už jsme sbírali výškové kilometry navíc při vracečkách na vynechané kontroly a protáhli si tak časový náskok možná i o dobré 2 h. Takto jsme si užili silně větrný Ostrý kameň (Záruby), technický úsek Čierna skala, Plavecké Podhradie, po Vápenná výhledobčerstvovačce kolmici na Vápenné a hned nato výživný Petrklín s nejhezčím výhledem na Malé Karpaty, kde mi navigátor a skvělý spoluběžec Martin zdrhá při vertikálním seběhu. Brzy nato dobíhá mé nejisté kroky Pavel, který mě vlastně doprovází až do mého soukromého cíle v Harmónii.

S Pavlem jsme dlouho kotvili na mrtvé občerstvovačce na Vývratu. Z důvodu odpočinkových a pro mě hlavně z důvodu počátečních potíží s pravým kolenním vazem. Do následujícího krpálu s příhodným názvem Vysoká se tak ploužíme i s Evičkou Zborníkovou a překonáváme takovou nějakou společnou krizi, ale každý z jiných příčin. Evička však po vrcholových dojmech nabírá dech a už zdrhá v dáli. Pavel osvěžený v nedalekém prameni se ke mně připojuje a společně ve víru trailových zážitků docházíme do občerstvovací stanice v Harmónii, kde nás blýská Aleš a kde já plánovaně a oficiálně končím poprvé z vlastního zdravého rozumu. Bolestivý vaz totiž jen stupňoval své nároky na odpočinek a dalších 100 km (hodně po asfaltu) jsem mu úplně dopřát nechtěla. Bylo by to trápení, co by smazalo těch nádherných 105 km zážitků. A kdoví, jestli bych se v pondělí vůbec dostala do práce. Takto jsem s dalšími dvěma končícími chlapy oslavila první DNF na luxusní večeři v hotelu ve vesnici Modrá. Kamarád jednoho z nich nás sváží včetně dropbagů do Chtelnice a po vytoužené sprše a osvobozujícím krátkém spánku je mi jednou umožněno vítat v cíli doběhnuvší borce a sdílet tak neskutečnou atmosféru euforie a štěstí.

Martin100MKMK mi tedy něco dalo a něco vzalo. Jsem hrozně ráda i za těch 105 km s převýšením asi 4 000 m za cca 21 h. Zjistila jsem, že psychicky bych to dala. Člověk se prostě dokáže psychicky připravit na jakoukoli ptákovinu. Jde o to občas ale vzít rozum do hrsti a neubližovat si na úkor tvrdošíjné palice. Každopádně zážitky nezapomenutelné – od noci ve tmě přes výbornou rajčatovou polévku v Jahodníku po nebezpečné uklouznutí v kamenitém svahu. Opět jsem poznala spoustu nových ostřílených tváří a hlavně dlužím velké díky Martinovi za jeho obětavou společnost po většinu mého závodu.

Gratuluji všem, co vůbec vybíhali ze startovní čáry v Chtelnici, ať už došli kamkoli. Největší pokoru cítím vůči těm, co jsem v cíli nadšeně vítala.

Bravo Slávo – ať žije 100MKMK! Uvidíme se snad za rok ;)

Závěrečné foto: 

Závěrečná fotka

 

Náhledy fotografií ze složky 100MKMK 2016