Jdi na obsah Jdi na menu
 


57. Brtnické ledopády - Ledopádová stovka 10. - 11. 2. 2017

23. 2. 2017

Oblíbená stovkařská akce slibovala tento rok nejlehčí dálkový pochod olafoparty s parametry 103 km a méně než 4 000 m převýšení. Tak moc jsem se naivně těšila, že bych letos stihla ledobál a vyhlášení CSUT 2016, až jsem pár dní předem onemocněla. Ale nemínila jsem se tak lehce vzdát a startovala.

Trasa vedla tentokrát překvapivě spíše mimo veškeré nudné turistickéSpravedlnost značky (až na pár výjimek). Z Mikulášovic jsme 23:00 hromadně vyrazili do polních neprošlapaných cest na Ječný a Roubený vrch až k nejsevernějšímu bodu ČR. Mezitím byla občerstvovačka už na 9.-tém km. Divila jsem se, proč tak brzy. V čem je háček? A při vyčerpávajícím se brodění hlubokým sněhem mi došlo, v čem. Od nejsevernějšího bodu se pokračovalo po hranicích, kde jsme s Evčou a Markem nadšeně přeskakovali potok a pak složili unavené hlavy v restauraci v Lipové. Další cesty byly ještě vyčerpávající díky přemrzlému sněhu, který se prostě nedal vyšlapat, a to ve stoupání na Křížový a Hrazený vrchol. Psychicky zdeptaní jsme se odtud konečně prohrabali na turistickou značku (nebylo to zas tak sprosté slovo) Karlova výšinas úzkým chodníkem, kde balancovaly kotníky střídavě na všechny strany, ale přesto začala být trasa méně vyčerpávající aspoň z hlediska brouzdání hlubokého sněhu. Po úžasné tajné občerstvovačce s Vítkem v patách postupně klátíme Vlčí horu, Krásný Buk, Karlovu výšinu, oblíbenou Spravedlnost a nejtěžší výstup na Studenec rozhlednu. Ze Studence jsem se utrhla ze řetězu a konečně se rozběhla jako šíp směrem do Rynartic do penzionu Na konci světa.

Stmívalo se, v nohách zatím žádný zázrak, sil ubývalo a bolestí přibývalo. Už bylo víc než jasné, že ledobál nestihnu. Každopádně jsem v klidu počkala na Vítka a spolu jsme se pak drápali na krásnou Mariinu skálu,Vlčí hora Vilemíninu stěnu a nevynechatelné Úzké schody až do Doubice restaurace. Tuhle noc jsem začala silně nezvládat nejen kvůli velkému spánkovému deficitu, ale hlavně kvůli novému uvědomění velké bolesti nad rozedřenými achilovkami. Do té doby jsem si ani na chvíli nepřipouštěla pochod nedokončit. To nejlepší vlastně mělo teprve přijít. Ale tělo vůbec neposlouchalo. Sotva jsem do restaurace dopajdala a bolestí nemohla pak nohama ani hnout. To bylo zlé. Asi jsem masochista, ale celých těch předešlých 80 km v sračkách (s prominutím), hlubokém sněhu, na ledu a přemrzlinách mě absolutně bavilo. Bylo to plné emocí a nevšedností, což jsem si užívala. Ale bolest za mě rozhodla a s lítostí jsem volala právě čerstvému vítězi Robertovi o odvoz do cíle.  

Tohle DNF vážně bolelo a obrečela jsem ho jako malá holka. S Vítkem jsme se drželi zuby nehty, smáli se nevtipnému, zdolávali nezdolatelné, motivovali nemotivované, moc si nestěžovali, téměř nebloudili a těšili se na monumentální ledopády. Já bohužel ani ráno nebyla schopná se na trasu vrátit a dokončit, jak jsem si trochu fandila. Lehce mě uklidňuje fakt, že aspoň část ledobálu jsem si užila (v botech po špičkách).

Zklamaně jsem přišla o Kyjovský hrádek, ledopády Jeskyně Víl, Varhany, Velký Sloup a Oponu. Poslední vrcholy jako Plešný a Wiefberg taky prý nebyly zadarmo, takže se plánovaná nejkratší stovka natáhla až na 110 km a díky závějím bych převýšení tipovala tak dvojnásobné.

Stále mi je to líto a bude. Achilovky léčím několik dní, než bezbolestně kráčím a nemoc mě odrovnala na celých 14 dní. A přesto to byla boží akce, no ne? Ráda bych moc poděkovala orgům za skvělou organizaci, přátelům, jež mi dělali společnost, sobě za bojovnou akci a gratulaci věnuji každému, kdo si zkusil aspoň pár km těžké zimní dřiny.

Doufám, že jsem si už DNF smůlu vybrala. Je třeba uklidnit mysl, odsunout stres a další akce budou opět hrdým výkvětem.

Závěrečná DNF fotka z dětské trasy:

Závěrečné foto

 

Náhledy fotografií ze složky Brtnické ledopády 2017